Přežila jsem čínský gulag

Píše se rok 2016. Gülbahar žije s manželem a dvěma dcerami již desátým rokem v Paříži, kam se s rodinou přestěhovala z čínské provincie Sin-ťiang, když jí jednoho listopadového dne z Číny zavolá zaměstnanec její bývalé firmy a vyzve ji, aby přijela do Číny podepsat nějaké dokumenty související s jejím důchodem. Nic netušící Gülbahar skutečně odletí do Sin-ťiangu, návštěva rodné země se jí ovšem stane osudnou: nedlouho po příletu ji čínské úřady zadrží, zabaví pas, zavřou do vazební věznice, kde je řetězy připoutána k posteli, a po několika měsících ji pod smyšlenou záminkou odsoudí na sedm let do převýchovného tábora, a to na základě procesu, který trvá sedm minut a koná se bez přítomnosti soudce či obhájce. Její život se na téměř tři roky proměnil v noční můru: to, čeho byla Gülbahar ve vazbě a poté v převýchovném táboře – kterému Čína oficiálně říká „škola“ nebo „školicí středisko“, svědkem a co musela na vlastní kůži prožít, snese srovnání pouze se zkušeností vězňů někdejších sovětských gulagů, ba je v jistém ohledu ještě horší. Gülbahar nepopisuje pouze brutalitu dozorců, fyzické strádání a živoření v celách, v nichž člověk ztrácí pojem o čase a kde nelze rozlišit den od noci, ale i nekonečné výslechy, psychický nátlak, vydírání, vojenskou drezúru, a především vymývání mozků a indoktrinaci, jimž jsou odsouzení permanentně vystaveni: „Jedenáct hodin denně vás drží v učebnách bez oken, kde vás vyučující nutí do úmoru recitovat oslavné ódy na komunistickou stranu. Když přestanete, potrestají vás. A tak pokračujete, znovu a znovu, až nakonec už nic necítíte, na nic nemyslíte. Ztrácíte pojem o čase. Napřed o hodinách, potom o dnech. Propadáte se do prázdna.“ A to není všechno. Pokud si vězeň chce uchovat alespoň malou naději na propuštění, musí „učinit doznání“ neboli přiznat se ke zločinům, které nespáchal, a přistoupit na potupnou hru, jejíž pravidla určují čínští věznitelé. A tak jestliže se Gülbahar po téměř třech letech, díky vytrvalému úsilí její dcery a po diplomatické intervenci francouzské vlády, nakonec podařilo z pekla čínského gulagu uniknout, byla nucena podstoupit to nejhorší ponížení… Gülbahar přišla v táboře málem o rozum. Utržila na těle i na duši rány a šrámy, které se již nikdy zcela nezhojí. Stále jí pronásledují běsy. Dnes se ovšem nebojí o sebe, ale o své blízké, kteří zůstali v Sin-ťiangu. Děsí se představy, že jednoho dne čínská policie zaklepe na dveře bytu její matky, sester, bratrů a přátel, kteří žijí v Číně. Bojí se, že budou jako ona vysly´cháni, uvězněni, mučeni, deportováni, že s nimi budou nakládat stejně jako s ní jako se „zločinci“, s „teroristy“. Stejně jako ona mohou zmizet v táborech, přijít o svou lidskou důstojnost a s ní o všechny šťastné vzpomínky, vlastně o vzpomínky vůbec, a pomalu i o chuť žít. Gülbahar proto dlouho váhala, jestli má v knize vyjevit svou pravou identitu, nebo svou výpověď uveřejnit anonymně. Nakonec zvolila první možnost. Dospěla totiž k přesvědčení, že její dramatická zkušenost a strádání, které ve své knize líčí, jsou mimořádně cenným svědectvím, neboť odhalují světu skutečnost, kterou nikdo nechce vidět, které však budeme muset pohlédnout do tváře – čínskou genocidu Ujgurů. Gülbahar Haitiwaji se narodila roku 1966 ve městě Kuldža v Sin-ťiangu. Vystudovala na petrochemické univerzitě v Urumči. Po studiích pracovala jako ropná inženýrka v Karamaji. Se svým manželem Kerimem má dvě dcery, Gülchumar a Gülnigar. Od roku 2006 žila s rodinou v Paříži. Zatímco její muž a obě dcery získaly ve Francii status uprchlíka, Gülbahar si ponechala čínské občanství a ve Francii žila na základě povolení k pobytu. To se jí stalo osudným. Jelikož zůstávala občankou Čínské lidové republiky, a navíc neměla formálně ukončený pracovní poměr se