Či si to uvedomujeme alebo nie, ako kresťania nesieme na svojich pleciach obrovskú úlohu, za ktorej splnenie, či nesplnenie sa budeme raz zodpovedať. Tou úlohou je pretvárať svet a vydávať svedectvo života bez ohľadu na podmienky a dobu. Jedným z prostriedkov, aby sa naša viera nestala tradičná, matriková, povrchná, či nedajbože „katakombálna“ je spôsob prežívania viery v malom spoločenstve. Tematicky sa teda toto dielo zameriava na korene spoločenstva, kto je v spoločenstve podstatný, či vysvetlenie, čo to vlastne to spoločenstvo je. Môžeme povedať, že spoločenstvo nie je nejakým zanedbateľným faktom, ale takúto možnosť prežívania svojej viery, vítal nebohý pápež Pavol VI., Ján Pavol II., i terajší emeritný pápež Benedikt XVI. Autorka teda dúfa, že predložená publikácia prinesie patričné ovocie, a že si nájde svojich priaznivcov nielen v radoch katolíkov, ale aj v iných kresťanských denomináciách.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.