Bezprostředně po ohluchnutí zkomponoval Smetana od konce září do 8. prosince 1874 v rychlém sledu za sebou Vyšehrad a Vltavu, první dvojici symfonických básní budoucího šestidílného cyklu Má vlast. Ale až po dokončení poslední dvojice (Tábor a Blaník) v roce 1879 začaly jednotlivé skladby vycházet tiskem u Fr. A. Urbánka, a to nejprve ve skladatelově vlastní čtyřruční klavírní úpravě, následně pak v orchestrální podobě.
Vyšehrad vyšel společně s Vltavou ve čtyřruční verzi v prosinci 1879 a v únoru 1880 byla vydána partitura i orchestrální hlasy, které ještě Smetana sám korigoval. Toto první Urbánkovo vydání Vyšehradu však obsahuje mnoho tiskových chyb, proto editor předkládané urtextové edice pracoval především s autografem, který konfrontoval s prvním tiskem a skladatelovou vlastní autografní i tištěnou čtyřruční klavírní verzí.
DVACKADOBRA
Ve světě Adriana Terranovy je zakázáno několik věcí.
Nesmíte ho zpochybňovat. Nesmíte ho vyzývat. Nesmíte ho oslovit
křestním jménem. A rozhodně mu nesmíte odporovat před všemi
zaměstnanci.
Tedy pokud nejste já.
Ráda bych řekla, že jsem se mu postavila a odešla bez úhony, ale to
bych lhala.
Nejdřív zařídil, aby mě vyhodili z práce, o kterou jsem si nemohla
dovolit přijít. Pak zajistil, že jediná pozice ve městě, jež jsem
mohla získat, bylo místo jeho osobní asistentky.
Svoji kancelář vede železnou pěstí a ledovým pohledem. Každý den v
jeho přítomnosti je zamračený a nevrlý. Každý okamžik je zkouška,
kdy čeká, že neuspěju, ale vždycky ho s radostí zklamu.
Říká se, že se mu nedá zavděčit. Že se nikdy neusmívá. No, před
výzvami neutíkám. Většinou jim jdu naopak v ústrety. Třeba když
jsem na služebních cestách tak vyděšená, že se během turbulencí
nechtíc dotknu jeho rozkroku. Nebo skončím napůl nahá v jeho
hotelovém pokoji. Ale jednu věc vím jistě. Bez ohledu na to,
kolikrát se musím dívat na jeho proklatě sexy zadek, mě to nezlomí.
A o nějakém ohýbání nemůže být ani řeč.