Andrij Oleksandrovyč Geister bol dobrovo?níkom v cudzineckej légii. Keď sa v roku 2014 vrátil na Ukrajinu, bolo všetko iné. Akáko?vek bežná situácia sa stala pre neho spúšťačom posttraumatickej stresovej poruchy (PTSD) a nebyť dobráckeho policajného vyšetrovate?a Valeru, ktorý mu ponúkol miesto konzultanta na kriminálnej polícii, ocitol by sa vo vážnych problémoch. Andrij vytváral v práci psychologické profily zločincov. Mal tesne po tridsiatke, no stále nevedel, čo vlastne chce, a život mu uštedroval jednu ranu za druhou. S milovanou ženou sa pohádal a vzápätí dostal správu o úmrtí matky. Kým cestoval na jej pohreb kamsi na juh krajiny, jeho žena v hlavnom meste spáchala samovraždu. Ukázalo sa, že čakala Andrijovo dieťa, ktorému teraz zostávajú mizivé šance na prežitie a lekári bojujú o jeho prežitie. br Andrij by najradšej zostal v hlavnom mieste a nepovšimnuto by sa upil na smrť, vyšetrovate? Valera ho však vyslal na služobnú cestu do zabudnutej dediny, kde má odhaliť sériu vrážd. Jedna po druhej tu mizli mladé ženy a neskôr sa nachádzali ich zohavené telá, posledná obeť však bola iná. Zmizlo šesťročné dievčatko s autizmom a sluchovou poruchou. br Autor do formy mystického trileru vložil úvahy o vine, pokání a tabu. Ukazuje, že nie všetci, ktorí porušujú tabu, sú zločinci, a nie všetci, ktorí trestajú, stoja na strane spravodlivosti.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.