Promyšleně vystavěný, závažný a čtivý příběh scenáristky Anny Vovsové začíná vyprávět fotografka Hana, jež se rozhodla, že nechce dál žít. Po ponižujících manželových avantýrách a neustálých odchodech pro ni život ztratil smysl: děti pod vlivem neukotveného mládí nemá, vztah se sestrou povážlivě skřípe. Všechno už tu bylo, vše vyfotografovala, vyvolala a uložila, takže nadešel čas zúčtovat - rozhodne se skočit z viaduktu. Nevyjde jí to. V pokusu o sebevraždu jí zabrání jiná tragédie, která je výsledkem náhodného setkání Hanina manžela s neznámým mladým cizincem, nejspíš syrským uprchlíkem, s nímž se sblížila její neteř… Soukromá historie bloudících postav se odvíjí na pozadí světových událostí, a tak ve Viaduktu rezonuje nejen téma sváru dvou ženských generací a živoření po boku nepravého muže. Haninu tíseň umocňují i tíha exilové zkušenosti, jíž autorka ve Francii mimochodem sama prošla, a uprchlická krize jako dopad dnešních válečných konfliktů. Próza psaná vytříbeným jazykem splétá vzpomínky na minulost se současností a prostředky filmové řeči nechává čtenáře domýšlet, kudy se budou kroky románových postav ubírat dál.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.