Předkládaná kniha Ve jménu Nedbálek od rudolfínských dob, je
doplněnou a rozšířenou již třetí publikací, navazující na
předcházející Kroniku rodu Nedbálkových a Toulky rodokmenem
Nedbálkových.
Kniha je strukturálně rozdělena do tří kapitol. První kapitola
obsahuje obecné informace, historické události a význačná místa pro
všechny dotčené předky se jménem Nedbálek. Jsou zde stručně
vykresleny zemské a vrchnostenské události vizovického a lukovského
panství. Během 461 let se předci se jménem Nedbálek pohybovali
relativně málo, vzdušná vzdálenost mezi jednotlivými sídly byla
jenom maximálně 20 km. Když porovnáme putování, tak se předci
posouvali někdy jenom 5-10 km v jednom staletí. V této knize budeme
hlavně sledovat mužskou posloupnost (agnáti) předků. Koncem 17.
století byly již vedeny matriční zápisy o narození, oddání i úmrtí.
Vizovické matriky, psané asi od roku 1667, nejsou kompletní,
některé byly ztraceny, a proto první matriční údaje o obyvatelích
obce pocházejí až ze začátku 18. století z matrik farního úřadu ve
Zlíně, pro oblast vizovické oblasti. Před rokem 1693 jsou jenom
nekontinuální informace o přímých návaznostech předků v Arklebově
urbáři z roku 1585, kde byly zaznamenány poddanské povinnosti vůči
vrchnosti v jednotlivých obcích, se jmennými seznamy poddaných.
Jiné informace se také daly získat z Gruntovních knih, když došlo
ke změně vlastníka propachtovaného gruntu.
Ve druhé kapitole jsou popsáni předci v průběhu let 1526-2024 u
autorů probandů. Od nich vychází, respektive se k nim váže
příslušný rodokmen. U čtrnácti generací od roku 1525 by to bylo
neskutečných 8192 společných předků. Třetí kapitola se zabývá
zajímavými událostmi za doby Josefa II, které vešly do podvědomí se
zrušením nevolnictví. Zabývá se sice rodem Nedbálkovým, ale větví,
která žila na Janově hoře u Vizovic. Pozornost je ve větší míře
věnovaná procesu abolice z nevolnictví.
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.