Reportér a doktor filozofie Erwin Habr přijíždí do vídeňského
sanatoria, kde se setkává se starým profesorem Rudolfem Kapinem,
trpícím traumaty z války. Umírajícího akademika totiž tíží dávná
vina, z níž se chce vyznat a vyzpovídat. V dávné minulosti působil
jako člen vídeňské Akademie výtvarných umění, která dvakrát odmítla
– coby uchazeče o studium – mladého Adolfa Hitlera.
Souběžně s tím sledujeme období, kdy již Hitler upevňuje moc a
začínají rasové i jiné čistky. Otázka viny nabývá na významu a
snoubí se s paranoidním strachem některých akademiků z „uchazečovy“
pomsty. Jiní naopak zůstávají v klidu a předpokládají „Vůdcovu“
vděčnost, neboť kdyby byl Hitler na školu přijat, neumožnili by mu
svým odmítnutím jeho politický vzestup.
V historických kulisách se před námi otevírá psychologický příběh
vyprávějící o věčném tématu viny a trestu. Autor zvažuje, nakolik
je člověk zodpovědný za nepřímé důsledky svého jednání, a skrz své
postavy nabízí různé možnosti, jak se k danému dilematu postavit.
To vše je rámováno silným, originálním a chytlavým příběhem, který
střídají kontemplativní pasážemi o humanitě, ale i vlivu umění na
chod dějin a lidskou společnost jako celek.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.