V éře utaženosti nastupuje ryzí nespoutanost! Nejhravější
autorka Čech, Moravy a Slezska je opět na scéně! Jaroslava Oválská
se nestydí a dští postpoetistické prskavky nepředvídatelných rýmů a
rýmisek (mámo /ti amo, prala len / paralen, revoluci / po
poluci,živý byl / v zemi hnil, hřebíky / vředíky, skřípe /v pípě…),
obnažuje jizvy (jsouc stará,s vysloužilými smysly / navěšenými
porůznu /na vytahané kůži jako / zmatnělé drahokamy) a nastoluje
lákavé výzvy (Buď družstva silnýmpředsedou / Ti nikdy nikam
nejedou).
Nevím, jak tyto verše vznikaly, zda se Oválské ženské já a Oválské
mužské já střídalo po verších, strofách či celých básních, jisté
je, že u toho obě já prožívala rozjuchanost, která dnes odevšad
mizí jak podzemní voda i permafrost.
Přihlížíme této rozjuchanosti, někdy dokonalé, jindy vůbec ne,
někdy s pochopením, jindy vůbec ne, ale když jsme trpěliví, cítíme,
jak se i hluboko v nás cosi rozjuchává, postupně se to osměleně
rozhopsává, a nakonec z nás přece jen vyjde tiché juch, pak cosi
praskne a v nás se teple rozlije čirá blaženost.