„Štěpení opuštěných atomů, prahnoucích po rozmrazení citů,“ verš
ze sbírky Tanec světlem, který říká o její autorce vše podstatné.
První sbírka básnířky Anny Pokorné ukazuje, že na tradici přírodní
a milostné poezie lze navázat
i v soumračné době, kterou definuje klimatická krize. V jejích
básních se prolíná láska k člověku i přírodě, míhají se zde
rozličná zvířata a mezilidské vztahy mají tu nejvyšší hodnotu. Ona
láska prostupující všemi texty je bezpodmínečná a neironická:
„Bože! Bože! život a všechno, / chtíč a plameny žita v ječmeni,
třesoucí se větve březu a řev, a řvoucí vichřice říká, miluju tě.“
Odvaha odhalit ty nejprostší city a myšlenky působí v záplavě
ponurých vizí osvěžujícím dojmem a jako zjevení.