První kniha Dagmar Peckové Ty vole se neříká ukázala, že operní diva umí psát stejně ostře a vtipně, jako zpívá – fejetony, v nichž se s ironií a nadhledem trefovala do světa opery i života kolem nás, si získaly tisíce čtenářů. Teď přichází s volným pokračováním Tanec mezi vejci – ještě osobnějším, otevřenějším a místy peckovsky provokativním. Dagmar Pecková píše o dětství v Medlešicích, pionýrských táborech i o šoku z okupace v srpnu 1968, o začátcích na konzervatoři, první svatební noci i o setkáních s hvězdami hudebního světa, o trapasech i triumfech, které by jiní raději zamlčeli. S lehkostí kombinuje humor, sebereflexi a upřímnost, takže vzniká pestrý obraz života, který baví, dojímá a inspiruje. Název Tanec mezi vejci je metaforou života, v němž je člověk nucen našlapovat opatrně, aby nic nerozbil a nikoho neurazil. Pecková se proti takovému opatrnictví staví s nadhledem a rozhodností – a nabízí knihu plnou humoru, šarmu a svobody, která se čte jedním dechem, stejně jako se poslouchá její nezaměnitelný hlas.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.