Zweigova kniha, žánrově na pomezí eseje, románu a historické
studie, vyšla poprvé ve Vídni v roce 1936, pouhé dva roky před
pohlcením autorovy vlasti hitlerovským Německem. Ačkoliv její
protagonisté – Castellio, Kalvín a Servet – jsou historické
osobnosti 16. století, jedná se o vášnivou a povznášející obranu
nejzákladnějších hodnot evropské civilizace: svobody, tolerance,
života a lidskosti proti jakékoli znásilňující, totalitní
ideologii.
Castelliův zápas s Kalvínem, „boj komára se slonem“, ukazuje Zweig
jako zápas neohroženého svědomí a myšlení jednotlivce s násilnou
teokratickou diktaturou. Jejich střetnutí vrcholí poté, co z
Kalvínovy vůle dojde v Ženevě k upálení humanistického učence
Miguela Serveta. Proti této justiční vraždě a na obranu dalších
„kacířů“ vystoupí Sebastian Castellio a riskuje při tom vlastní
život. Jako první formuluje ve své době převratnou teorii
snášenlivosti a tolerance, jejíž jádro lze vystihnout slovy, že
upálení kacíře není nic jiného než vražda a že „upálit člověka
neznamená obhajovat učení, nýbrž zabít člověka“. Komár sice v
zápase se slonem na čas podléhá, ale Castelliovy myšlenky a díla o
několik desetiletí později ožívají v mnoha zemích Evropy a stávají
se pevnou součástí evropského kulturního vědomí.
Český překlad vyšel poprvé na počátku normalizace v roce 1970; byla
v tom nejspíš nepozornost nebo přetíženost tehdejších cenzorů.
Čtenářům totiž muselo být jasné, že Zweigův esej je působivou
obhajobou svobody proti každé totalitní ideologii, a čerpali z něj
naději podobně jako čtenáři v roce 1936. Význam Svědomí proti
násilí je však aktuální trvale. Připomíná nám, že Západ nestojí na
ekonomickém růstu, konzumu nebo vyprázdněných byrokratických
pravidlech, ale na těžce vybojovaných a prožitých hodnotách.
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.