"Praha, tento nevýslovně krásný, ale zlopověstný hrad na Vltavě, stará Praha umírá a z mohutných kvádrů jejích rozvalin vyrůstá nové, střízlivé město. Co jsme milovali a co bývalo vlastní všech našich snů, musí zaniknout. Chodíme jako vyděděnci novými ulicemi a truchlíme." (Oskar Wiener) Kniha je básnickým obrazem romantické Prahy, jejích postav, pověstí, příběhů i skutečného života přelomu 19. a 20. století. Zároveň je i průvodcem po Praze novoromantického uskupení Jung-Prag. Autoři této skupiny jí zůstali ve většině případů věrní jako inspiračnímu zdroji až do konce svých životů. Považovali Prahu za magické město. Jejich tvorba se námětově proplétá a vzájemně se ovlivňuje. Za mnohé jmenujme Paula Leppina, Victora Hadwigera a Gustava Meyrinka. Oskar Wiener (1873, Praha - 1944, Terezín) patřil k nejvýznamnějším německy píšícím autorům, jeho tvorby si cenil Stefan Zweig, z českých autorů Eduard Bass, Viktor Dyk…ze současných pak Daniela Hodrová. Staropražské kukátko bylo zásadní inspirací knihy Magická Praha Angela Maria Ripelliniho. Jedná se o první knihu Oskara Wienera přeloženou do českého jazyka. Je vybavena úvodem a poznámkovým aparátem, jakož i originálními kresbami Theodorika Růta a linoryty Pavla Růta.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.