Přítomnost Čechů a Slováků zaznamenáváme na samém jihu afrického
kontinentu v průběhu několika posledních století. Jsou mezi nimi
cestovatelé (např. Emil Holub), nebo misionáři (Georges Schmidt či
Zdeněk Čížkovský). Nejsilnější migrace do Jihoafrické republiky se
však udála po srpnu 1968, kdy z Československa odešlo kolem pěti
tisíc lidí. Osudové příběhy některých z nich autor osobně
zaznamenal a nyní je předkládá v této publikaci.
Životní příběhy krajanů žijících v Jižní Africe jsou nepřebernými
variantami nejen velkého dobrodružství a sžívání s exotickou
přírodou a se zcela odlišnými civilizačními návyky v pestré směsici
národů, národností a etnik. Najdeme proto ve výkladech Čechů a
Slováků zkušenosti s búrsko-britskou rivalitou při ovládání
přírodního bohatství a při spravování celé země. Osloví nás zážitky
z pracovních kontaktů s barevným a černošským obyvatelstvem.
Výpovědi Čechů a Slováků přibližují chování nejen známých Zulů, ale
dalších skupin používajících bantuské jazyky tsonga, pedi, venda,
sotho, tswana, swati, xhosa, zulu a ndebele. To vše pak přináší
exkluzivní informace o životě sice naplněném počátečním strádáním
po útěku z komunistické totality, ale zároveň je to svědectví o
životě, který postupně nabýval na svých kvalitách. Tyto kvality se
ale rodily taktéž v totalitě, kterou představoval jihoafrický
apartheid. Apartheid po právu odsuzovaný celým demokratickým světem
jako neakceptovatelné soužití různých ras a národností, byl vnímán
mnohými Čechoslováky jako totalita více než podobná té
československé. Zde však ve společnosti Jihoafrické republiky
nacházeli Češi a Slováci množství šancí pro seberealizaci, kterou
doma v Československu neměli.
DVACKADOBRA