Přestěhovala jsem se kvůli práci do malého města. Moje kleptomanie se tu stěží maskovala. Cítila jsem se víc osamělá a emoce mě nutily krást. Neustále jsem potkávala stejné lidi, hlavně šerifa Bradleyho, který mě vytáčel. Jenže mi najednou došlo, že nejde o nenávist, ale o touhu svádět policejního fešáka tak dlouho, dokud si mě nespoutá drsně, něžně i navždy. Může vztah mezi kleptomankou a poldou fungovat, když každý stojíme na jiné straně zákona? Když tvrdí: „Lauro, jsem policista a nemůžu randit s výtržníky!“ Snažil se mi odolat, ale zvládne se držet svých zásad? Hrála jsem si s ním jako kočka s myší. Podlehne mi? Vždyť bych tak ráda skončila zadržená a nadržená v jeho náručí. Chápu, že nemůže věčně krýt moje drobné krádeže, ale vzájemnou přitažlivost nelze přehlédnout. Oba nás ovládla až do morku kostí, dokud se všechno nezvrtlo… Nadešel čas rozhodnutí. Vyberu si klidnou budoucnost a život s utlumenými touhami, nebo podlehnu spalující vášni?
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.