Sociologie práva

Právo představuje jeden ze základních regulativů sociálního chování jedinců, společenských skupin i celé společnosti. Je nejen jevem normativním, ale i jevem sociálním. Sociologie práva přistupuje k právu jako k oblasti sociálního života, studuje vztah práva a společnosti, analyzuje právo v jeho sociální fakticitě, v jeho reálném působení na společenské vztahy. K zakladatelům sociologie práva patří zejména Eugen Ehrlich, Roscoe Pound a Emanuel Chalupný. Sociologickým otázkám práva věnovali pozornost ale i mnozí další sociologové a právní teoretikové, např. Max Weber, Niklas Luhmann, Adam Podgórecki, Inocenc Arnošt Bláha a další. Přínos ke studiu těchto otázek znamenají i sociologicko právní směry, zejména teorie volného práva, zájmová jurisprudence, sociologická jurisprudence, americký právní realismus, behaviorální jurisprudence a další. Sociologická vymezení práva můžeme rozdělit do šesti základních typů definic: právo jako faktický právní život, právo jako řádový činitel, právo jako nástroj sociální kontroly, právo jako donucovací řád, právo jako nástroj moci a právo jako psychický činitel sociálního života. Souhrnně můžeme z pohledu právní sociologie právo vymezit jako soubor obecně vyjádřených závazných pravidel chování, vydávaných a vynucovaných veřejnou mocí, institucionalizujících sociální chování a sociální vztahy, prosazující sociální zájmy a zajišťující sociální kontrolu ve společnosti, jakož i sociální projevy působení těchto pravidel chování v sociálním životě jedinců a společnosti. Právo je jedním ze základních skladebných prvků (elementů) kultury, tvoří součást jednotlivých sociokulturních systémů. Spolu s dalšími normativními systémy a sociálními hodnotami představuje významnou součást sociálních regulativů. Jádro kultury, tvořené komplexem vzorců chování, spočívá především na těchto sociálních regulativech. Sociokulturní systém se reprodukuje v procesu enkulturace (socializace) a akulturace. Z hlediska práva hraje důležitou roli právní socializace, která reprodukuje právní formy chování, vhodné způsoby právní motivace a právní postoje adresátů práva. Sociální hodnoty regulují podnětové uspokojení v souladu s hierarchicky uspořádaným souborem cílů jedince a sociokulturního systému a způsoby právem akceptovanými. Již od vytváření prvních forem lidských pospolitostí se v nich vytvářejí mechanismy usměrňující, koordinující a kontrolující sociální chování sociálních subjektů. Tento proces institucionalizace sociálního chování spočívá ve vytváření unifikovaných a sociálně koordinovaných způsobů chování (normativních řádů) a sociálních institucí. Normativní řád sociokulturního systému je tvořen jednotlivými okruhy sociálních norem, zejména normami právními, morální, zvykovými, náboženskými, politickými, ekonomickými, jazykovými a dalšími. Těsný vztah je zejména mezi právními a morálními normami. Morálka a právo tvoří dva samostatné normativní systémy, které působí paralelně vedle sebe a zčásti upravují tytéž oblasti sociálního chování, přičemž se v hodnocení lidského chování buď shodují, rozcházejí se nebo jdou mimo sebe (větší část práva je amorální, morálně indiferentní). Odchylku od sociální normou stanoveného způsobu chování označujeme jako sociální deviaci. S normou souvisí i pojem normalita a anomie. Významnou roli při usměrňování sociálního chování hraje sociální kontrola jako určitý sociální proces, při kterém se předávají lidem jisté standardy a sociální vzorce chování a je vykonáván dozor nad jejich chováním. Právní sociologie věnuje pozornost i možnostem a mezím práva při regulování lidského chování, efektivnosti práva a roli právního vědomí. Právní vědomí představuje projekci právní oblasti, zejména objektivního práva jako systému právních norem, do vědomí sociálních subjektů. Jeho důležitost je dán