Novela Smuteční pochod je posledním svazkem Elíassonovy volné trilogie (Kniha o řece Sandá, česky 2013, Okno na jih, česky 2020). Všechny tři knihy pojednávají o umělcích, kteří se stáhli ze společnosti, aby se věnovali tvorbě a vnímali blízkost přírody. Jednotícím tématem celé trilogie je umělecké snažení a v širším pojetí lidské usilování vůbec. Každá z těchto novel výborně obstojí jako samostatné dílo. Stejně jako předchozí díly trilogie se i Smuteční pochod obejde bez konkrétní dějové linie a namísto toho se hrouží do osobní patové situace protagonisty. Elíassonův úsporný, nenápadný styl je tu vybroušen k dokonalosti. Smutek, humor a krása se prolínají v průzračném, silném textu.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.