Román zachycuje poslední měsíce Estonska pod sovětskou nadvládou a nabízí mnohostranný a živý obraz dnů, které předcházely estonské nezávislosti. Tematizuje čas strachu, nejistoty, ale i naděje a odvahy, kdy spolu soupeří síly nezávislosti a poslední snahy SSSR zachovat staré pořádky. V románu vystupuje skupina mladých disidentů, kteří vymyslí plán, jak ze země propašovat kopie tajných složek KGB, pomáhá jim ale i ruská učitelka nebo mladá studentka umění, která se k disidentské činnosti připlete skoro náhodou. Mezi postavami jsou agenti KGB z ruských i estonských řad nebo i starší Estonci spokojení se statem quo.Pomalu rozkrýváme, kdo stojí na které straně a jaké pro to má důvody. Mnohé osudy se proplétají, z náhodných setkání se stávají setkání osudová. A když se Estonka Maarja potká s mladým Rusem, k politické a špionážní rovině románu se přidá i rovina milostná.Autorův smysl pro detail poskytuje přesvědčivý pohled do každodenního života Estonců a zároveň slouží jako odrazový můstek pro univerzální otázky o mezilidských vztazích a (ne)důvěře v oněch „zajímavých časech“, kdy se píše historie a starý svět je nahrazován novým.O autorovi:Rein Raud (1961) je jedním z nejvýraznějších estonských liberálních intelektuálů a nejoceňovanějších prozaiků. Narodil se v roce 1961 v Tallinnu do rodiny autorů dětské literatury. Od roku 1974 publikoval řadu básnických sbírek, novel, románů i divadelních her. V roce 1994 získal titul Ph.D. na Helsinské univerzitě v oboru literární teorie a působil jako profesor kulturních studií na Tallinnské univerzitě. Tam byl také v letech 2006–2011 prvním univerzitním rektorem. Jako vědec je široce publikovaným odborníkem v oblasti kulturní teorie, literatury a filozofie v moderním i předmoderním Japonsku.Kromě literární a vědecké kariéry Raud hojně přispívá do veřejné diskuze svými publicistickými články a eseji a jeho antinacionalistické komentáře vzbuzují obvykle velký společenský ohlas. Dva z jeho románů – Hector ja Bernard (Hector a Bernard, 2004) a Rekonstruktsioon (Rekonstrukce, 2012) – získaly cenu Kulturní nadace Estonska za prózu.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.