Skoro tucet

"Myslím, že se slovem tucet jsem se setkal na stránkách knížky Dva divoši. Také jsem jej mohl slyšet od babičky, která používala mnoho takových polozapomenutých, neobvyklých slov, jako například jablóška, lunt, imrvére…Je zvláštní, jak některá slova spojujeme s vůní, barvou, osobou… Vzpomínám si na slovo alabastr z jedné pohádky, nevěděl jsem, co to vlastně je, ale dodnes na mně při vyslovení toho slova zavane pocit něčeho nadpozemsky krásného a čistého. Většina takových asociací vzniká v dětství. Právě v té době mě začala přitahovat ta archaická číslovka tucet.Po vzoru Yana, hrdiny knížky Dva divoši, chtěl jsem i já mít v toulci tucet šípů. Pamatuji si dobře, že se mi to nikdy nepovedlo. Vždy, když jsem pracně dodělal jedenáctý šíp, příští den jsem pravidelně dva až tři v lese ztratil.Vzpomínám si, jak jsme se s kamarádem bavili běžně tímto způsobem: „Kolik je to kilometrů?“ zeptal se Petr. „Půl tuctu a dva,“ odpověděl jsem ledabyle.Stále mi to slovo zní tajuplně a starobyle. I když ho už dávno nepoužívám, často si vzpomenu na svoje tehdejší kostrbaté přepočítávání. Na všechny ty šípy, zetlelých v křovinách, které měly mít svých jedenáct bratrů v toulci. Na babičku. Na doby, kdy slova voněla tajemstvím.Málokdy jsem něčeho v životě shromáždil tucet. Nejsem tak ctižádostivý a cílevědomý.Když vznikaly příběhy v této knížce, nevěděl jsem, že je jednou seskládám k sobě. Většina z nich nebyla výsledkem nějaké zakázky a vznikla jen pro mé vlastní potěšení a z touhy zachytit nápad, který mi zaklepal na dveře. Když jsem nedávno uklízel ve svých šuflatech, znovu jsem vytáhl ty polozapomenuté stránky. Některé z nich jsou staré několik let, další vznikly nedávno. Každý z nich je jiný, tvořený jinou technikou, různě dlouhý... stejně jako ty moje šípy z dětských let. Spočítal jsem je. Těch použitelných bylo jedenáct. Myslel jsem, že ten zbývající dodělám, ale když ke mně žádný příběh nepřicházel, napadlo mě něco jiného: místo plánovaného názvu „Tucet“ jsem knížku přejmenoval." - autor