Sígři nabízejí silný příběh z doby okupace Norska nacistickým
Německem. Parta dětí z činžáku na chudém předměstí Osla, jejíž
jádro tvoří tři stejně staří kluci Carl, Olav a Roar, prožívá
nejdůležitější roky svého dětství. Jsou sice tak říkajíc na šikmé
ploše, nechodí do školy, kradou, padělají přídělové lístky a věnují
se překupnictví, nicméně tím vším umožňují svým rodinám přežít.
Mladí sígři to s rodiči nemají lehké, zejména otcové si odmítají
připustit, že jsou to děti, na nichž je rodina existenčně závislá.
Významnou roli hraje v knize i každodennost okupovaného města,
všudypřítomný strach, ilegální poslech rádia, zmizelí a uvěznění
členové rodin. Nejednoznačné profily příslušníků a příslušnic
protinacistického odboje i zhoubná aktivita kolaborantů a jejich
únik před spravedlností, to všechno je realita válečné doby a doby
bezprostředně následující.
Jacobsenova kniha se nevyhýbá brutálním scénám a nelítostnému
odhalování lidských slabostí, je však i plná empatie. Ke slovu tu
opět přichází autorova "chlapská citlivost", jak charakterizoval
jeden z rysů Jacobsenova psaní přední norský kritik Leif Bull. A
nebyl by to Roy Jacobsen, aby se při psaní neuchýlil také k
tajuplnému, až detektivnímu matení stop.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.