Divoká 25 dní trvající jízda přímo z pohledu předního českého ultracyklisty Daniela Polmana, který se zúčastnil 7400 km dlouhého závodu „North Cape – Tarifa“. Dan, přezdívaný „ultrapako“, ujel s naloženým kolem v průměru 300 km denně. Závod vedoucí přes 15 evropských zemí z nejsevernějšího cípu Evropy do přístavu Tarifa na Gibraltaru dokončil i přes těžký pád a návštěvu nemocnice na prvním místě s náskokem 500 km! Po příletu zpět do České republiky přišel šok, když zjistil, že v oficiálních výsledcích je vše jinak. Danovi fanoušci, kteří závod bedlivě sledovali on-line, věděli, kde je pravda a kdo je skutečný vítěz. Po návratu do Nové Paky mu to dali najevo velkolepým přivítáním. Kniha je ryzím svědectvím o silném (nejen) sportovním příběhu. Tak silném, že je mimo veškeré tabulky, včetně těch výsledkových. Příběh dokreslují autorovy fotografie a také několik profesionálních snímků kamaráda Tadeáše Kopči, který mohl závod dokumentovat pouze do poloviny trasy, kdy organizátor změnil pravidla a vydal striktní zákaz focení. Nečekaných změn bylo ale více… „Když se za North Cape – Tarifa ohlédnu, vidím především dvě věci. Úžasnou krajinu našeho velmi rozmanitého kontinentu a shledání s fajn lidmi na trase, v cíli a nakonec i doma v Nové Pace. Byla to jízda, která vedla peklem, očistcem i rájem. Měla všechno – od těžkých krizí až po nebeskou euforii.“
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.