Druhá sbírka básní finalistky Literární soutěže Františka Halase
(2019) a vítězky Literární ceny Vladimíra Vokolka (2019) vychází ne
náhodou v roce autorčiných třicátin. Přináší třicet pozoruhodně
otevřených básní o vztazích k místům, blízkým lidem i k sobě
samému, hledá slova sblížení i ta, která umožní získat odstup,
protože "to co je příliš blízko/nepoznáváme."
Odkud vlastně pocházíme, a kam se vydáváme, kde opravdu můžeme být
a jak je to správně? Autorka zkoumá naše role a pokládá otázky,
které tnou často do živého. Používá přitom jazyk bez zbytečných
okras, kde "nesmí zůstat nic/abychom to byli opravdu my."
DVACKADOBRA
Ve světě Adriana Terranovy je zakázáno několik věcí.
Nesmíte ho zpochybňovat. Nesmíte ho vyzývat. Nesmíte ho oslovit
křestním jménem. A rozhodně mu nesmíte odporovat před všemi
zaměstnanci.
Tedy pokud nejste já.
Ráda bych řekla, že jsem se mu postavila a odešla bez úhony, ale to
bych lhala.
Nejdřív zařídil, aby mě vyhodili z práce, o kterou jsem si nemohla
dovolit přijít. Pak zajistil, že jediná pozice ve městě, jež jsem
mohla získat, bylo místo jeho osobní asistentky.
Svoji kancelář vede železnou pěstí a ledovým pohledem. Každý den v
jeho přítomnosti je zamračený a nevrlý. Každý okamžik je zkouška,
kdy čeká, že neuspěju, ale vždycky ho s radostí zklamu.
Říká se, že se mu nedá zavděčit. Že se nikdy neusmívá. No, před
výzvami neutíkám. Většinou jim jdu naopak v ústrety. Třeba když
jsem na služebních cestách tak vyděšená, že se během turbulencí
nechtíc dotknu jeho rozkroku. Nebo skončím napůl nahá v jeho
hotelovém pokoji. Ale jednu věc vím jistě. Bez ohledu na to,
kolikrát se musím dívat na jeho proklatě sexy zadek, mě to nezlomí.
A o nějakém ohýbání nemůže být ani řeč.