Pětadvacátého března 1997 našel Jonas Mekas pod stolem zaprášenou roli počítačového papíru. Nějakou chvíli už tam ležela, úplně na ni zapomněl. Hned papír založil do milovaného psacího stroje, modelu Olympia De Luxe, na kterém už za ty roky nadatloval dvěma ukazováčky spousty nejrůznějších textů: deníky, básně, sloupky do filmové rubriky, rozhovory, manifesty i dopisy přátelům. Mekas roli prostě musel použít, a tak se pustil do něčeho pro něj dost neobvyklého: začal psát román. Rekviem za mechanický psací stroj je ódou na jeho Olympii, v níž se pokouší psát v přítomném okamžiku a zachytit současnost pomocí stroje, který už byl tou dobou z technického hlediska překonaný.
DVACKADOBRA
Byl nádherný, starší a tajemný.
Věděla jsem, že máme problém, hned jak se naše oči setkaly.
Seznámili jsme se v kavárně můj první den v práci.
Usmál se, já uvnitř roztála... pak ochutnal moji kávu a vyhodil
ji.
Znovu, další den a další.
Tu kávu fakt nesnášel, a přesto se vracel.
Znala jsem jeho hru.
Říkal, že káva ode mě je smrt v hrnku.
Já jemu zas, že je dar ženám od Boha.
A nelhala jsem.
Pak jsme na sebe narazili mimo kavárnu – a tehdy to začalo být
zajímavé.
Už to nebyl uhlazený gentleman s dokonalými způsoby.
Pan Garcia ukázal svou temnější stránku, jeho touhy byly dravé a
nezkrotné.
Zažehl ve mně oheň.
Nemohli jsme si pomoct a bezhlavě se do sebe zamilovali.
Bylo to opojné.
Ale jeho démoni jsou temní, stejně jako ti moji.
Nevím, jestli to zvládneme, a vím, že mám jen dvě možnosti.
Odejít teď a zachránit se.
Nebo zůstat a doufat, že nás zachrání láska.
Volím druhou možnost.