Kniha "Raději zešílet v divočině" získala v roce 2018 ocenění Kniha roku v anketě Lidových novin. Na motivy této knihy a navazující knihy Aleše Palána "Jako v nebi, jenže jinak" uvedlo brněnské divadlo Husa na provázku divadelní představení pod stejným názvem, v režii Anny Davidové. V roce 2025 získal dokumentarista Miro Remo za svůj film rovněž s názvem „Raději zešílet v divočině“ nejvyšší ocenění, Křišťálový glóbus, na festivalu v Karlových Varech. Někteří si postavili v?lese chýši, jiní žijí v?maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K?některým se dá dojet autem, k?dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a?životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O?setkáních s?nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s?lidmi žijícími dlouhodobě stranou civilizace přináší pohled do tajuplného světa, o?jehož existenci nic nevíme. Setkáme se v něm s?divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i?s?přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I?ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v?krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v?divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a?lidské duše. Do dlouhodobé samoty a?odloučenosti, do paralelního světa, který tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s?šumavskými samotáři vedl spisovatel a?publicista Aleš Palán, fotografovali Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award) a Daniela Matulová.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.