„Vladimir Nabokov, který celý život stavěl Tádž Mahal, se ve svých třiasedmdesáti letech rozhodl – pro své vlastní pobavení i pro naše potěšení – postavit jeho malou maketu.“ Těmito slovy přivítala v roce 1972 recenze v The New York Times Book Review vydání Nabokovovy elegantní novely Průzračné věci. V příběhu redaktora Hugha Persona, který během dvaceti let navštěvuje jedno švýcarské městečko, se tvůrčí genialita potkává s tématem paměti, zločinu, lásky i šílenství. Jeden z nejvýznamnějších spisovatelů dvacátého století tak zpřítomňuje erbovní motivy a postupy, které známe z jeho předcházejícího díla. Doslov napsal Jiří Pelán.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…