„Vladimir Nabokov, který celý život stavěl Tádž Mahal, se ve svých třiasedmdesáti letech rozhodl – pro své vlastní pobavení i pro naše potěšení – postavit jeho malou maketu.“ Těmito slovy přivítala v roce 1972 recenze v The New York Times Book Review vydání Nabokovovy elegantní novely Průzračné věci. V příběhu redaktora Hugha Persona, který během dvaceti let navštěvuje jedno švýcarské městečko, se tvůrčí genialita potkává s tématem paměti, zločinu, lásky i šílenství. Jeden z nejvýznamnějších spisovatelů dvacátého století tak zpřítomňuje erbovní motivy a postupy, které známe z jeho předcházejícího díla. Doslov napsal Jiří Pelán.
Enzo Marino má jakožto syn nejmocnějšího šéfa americko-italské mafie život od narození pečlivě naplánovaný. Když jeho bratr tragicky zemře, je proti své vůli nucen převzít jeho roli, ale už jako malý se naučil, že to, co si přeje, musí ustoupit zájmům rodiny. Když se i on jednoho dne octne na prahu smrti a z jejích spár ho vyrve dcera Krále moří, nejmocnějšího muže Jižní Karolíny, jeho otec se chopí příležitosti. Jak lépe se krásné zpěvačce odvděčit a spojit dvě mocné zločinecké rodiny než skrze svatbu? Enzo se jako vždy otcově přání podřídí, protože povinnosti vůči rodině jsou přece důležitější než skutečné pouto a otcovo slovo je zákon. Tomu alespoň věří do chvíle, než se seznámí se sestřenicí své nastávající.brbrVenesa Andersenová je pravá ruka svého strýce, který se jí ujal, když přišla o rodiče. Ačkoli bez váhání plní každý úkol v naději, že si tím vydobude jeho lásku a uznání, stále ji tíží starý známý pocit z dětství, že není dost dobrá. Jejím nejvroucnějším přáním je, aby si jí někdo konečně všímal a viděl ji takovou, jaká je. A to se jí také záhy splní. Háček ale spočívá v tom, že dotyčný už je zasnoubený – a jeho ženou se má stát její zhýčkaná, nenáviděná sestřenice.