„Vladimir Nabokov, který celý život stavěl Tádž Mahal, se ve svých třiasedmdesáti letech rozhodl – pro své vlastní pobavení i pro naše potěšení – postavit jeho malou maketu.“ Těmito slovy přivítala v roce 1972 recenze v The New York Times Book Review vydání Nabokovovy elegantní novely Průzračné věci. V příběhu redaktora Hugha Persona, který během dvaceti let navštěvuje jedno švýcarské městečko, se tvůrčí genialita potkává s tématem paměti, zločinu, lásky i šílenství. Jeden z nejvýznamnějších spisovatelů dvacátého století tak zpřítomňuje erbovní motivy a postupy, které známe z jeho předcházejícího díla. Doslov napsal Jiří Pelán.
On je sexy nevrlý brankář, do kterého jsem byla zamilovaná už na
střední... a teď jsem se stala jeho asistentkou.
Bývalý přítel mi zničil sny o kariéře v hudebním průmyslu a já už
nikdy nechci, aby mi někdo zlomil srdce. Pracovat jako asistentka
hráče v NHL měla být hračka, ale na Jamiem Streicherovi není
snadného vůbec nic. Je to hrozně přitažlivý a nabručený idiot,
který mě nemůže vystát. Navíc má fakt obrovské ego. Na druhou
stranu to znamená, že udržet věci na profesionální úrovni nebude
problém. Ani když mě poprosí, abych se k němu nastěhovala.
Pod vší tou nevrlostí je Jamie překvapivě milý a snaží se všechny
kolem sebe chránit.
Když se dozví, že to mému bývalému vůbec nešlo v posteli, převládne
v něm soutěživá povaha a začne mě ve všem podporovat a rozmazlovat.
A tvůrčí jiskra, kterou jsem kdysi cítila při psaní textů? Je
zpátky a já už zase skládám písničky. Začnu na zápasech nosit jeho
dres, chodit s týmem na bujaré večírky a znovu získám odvahu zpívat
na pódiu. Zanedlouho zjistím, že jsem se do něj zamilovala až po
uši.
Možná mi nakonec zlomí srdce, ale bude to stát za to.