Promluvy nikoho

Po trilogii Marcelka z hor, kterou sepsala, na základě informací od Marcelky, Věra Keilová, je v prodeji také kniha psaná pouze rukou Marcelky Promluvy Nikoho protkané příběhy přátel Marcelky a Romka. ...Tato kniha není určena pro ty, kteří hledají chyby v pravopisu a gramatice. Je určena pro ty, kteří hledají sebe... Bylo nebylo, široširé moře. Při naprostém bezvětří byla hladina moře stejně klidná, jako v jeho hlubinách. Stačilo však, aby se zvedl vítr a díky jeho energii se začaly tvořit vlny. Moře bez vln existovat mohlo, vlnky bez něj nikoliv. Ztotožnily se samy se sebou a uvěřily klamu, že jsou jemom tou vlnou a začal je ovládat strach. "Co když nás pohltí větší vlna? Slyšely jsme, že až dorazíme na břeh, roztříštíme se o pobřeží a zanikneme." Šířily se nimi tyto a podobné zvěsti. Zapomněly, že jsou obojím. Hlubinou a zároveň projevem, celým mořem. Tak nějak podobně je to s lidskou bytostí. Když je plně ztotožněna jenom s tělem, začne ji pomalu a jistě ovládat strach v jakékoliv podobě. Na druhé straně, když se ztotožní jenom s klidovým aspektem Vědomí, vytrácí se projev. Vědomí v projevu je jedna mince o dvou stranách. Jednou stranou je již zmíněný klidový aspekt, druhou projevený svět. Lidská bytost je tedy obojím, hlubinou i vlnkou zároveň. Snad si následující řádky v kapitolách této knížečky najdou cestu k bytostem hledajícím praktickou inspiraci k obnovení zapomenutého ráje, který je součástí každé lidská duše. Příběhy přátel, jejichž kroky pozornosti směřují tímto směrem, nechť jsou tomu nápomocny...O dvou nerozlučných parťácích, o strachu a egu Tato kapitola je určená především pro ty, jejichž iluze obsahu mysli je tak silná, že se s touto iluzí plně ztotožňují, a tím se stávají jejími otroky. Dá se to přirovnat ke snovému stavu. Lidská mysl sní snový děj, pozorovatel se s ním sjednotí a po dobu toho snu ho zažívá jako skutečný. Když se z něho probudí, poznává, že je to pouhá iluze. Stejně tak strach a ego jsou snovou iluzí bdělého stavu, v úrovni zapomnění. Pokud se pozorovatel ztrácí v obsahu mysli (v myšlenkách, pocitech a emocích), zdržuje se v úrovni duality, tady příčiny a následku. Tady platí biblický výrok: oko za oko, zub za zub. Co zaseješ, to sklidíš. Zde je pánem iluze strachu a ega. Na druhou stranu je potřebné dodat, že je to právě strach, který drží tuto úroveň duality pohromadě. Jakékoliv odmítání strachu a ega je tedy bezvýsledné. Čím více s ním bojujete, tím více se k němu vážete. Je to jako s vírem ve vodě. Čím více se tonoucí snaží z něho vymanit, tím více ho vír stahuje ke dnu. Když se ale úplně uvolní, odevzdá se mu, vír ho sám vyvrhne. Úroveň duality (dobra a zla) můžeme přirovnat k tomuto víru. Budete-li odmítat strach, budete-li sním bojovat, tím více se vás bude držet. Aby nastalo uvolnění z jeho sevření, je zapotřebí ho přijmout i s jeho projevy na fyzické úrovni, byť jsou jakkoliv nepříjemné. To znamená, že o něm nepřemýšlíte, nesnažíte se ho potlačit či změnit. Zkrátka, je tady a vy ho vnímáte. V této úrovni je nemožné ho odstranit, je tady totiž pánem. Vládne zde spolu s nerovnováhou. Snažit se v ní nastolit rovnováhu a harmonii je podobné, jako když šlápnete do vosího hnízda a všemožně se snažíte vosy přesvědčit, aby vás nechaly na pokoji a neštípaly vás, a přitom necháváte nohu stále v hnízdě. V průběhu uvědomování se vám často stává, že chvíli jste v dualitě a chvíli v rajském stavu. I toto je potřebné přijmout. Bdělá pozornost totiž ještě není natolik silná, aby se nenechávala vtahovat do osidel obsahu mysli. Sklony mysli často mívají silný potenciál a pozorovatel, unavený stálým přecházením mezi odmítáním a ztotožňováním se s obsahem mysli, ztrácí sílu bdělosti. Znovu je na místě připomenout, že to vše je pouhá iluze, která