Veřejný prostor není pouze prázdný prostor mezi budovami. Je to tkáň společnosti - ulice a náměstí, kde se lidé setkávají, parky, které sdílejí, i digitální sítě, jež nás spojují a zároveň rozdělují. Právě zde se určuje, kdo může být přítomen, kdo je slyšen a kdo zůstává v pozadí. Žádný veřejný prostor není nestranný - vždy je zatížen politikou, pamětí a mocí. V jeho podobě se zračí napětí mezi svobodou a kontrolou, inkluzí a vyloučením, připomínáním a zapomínáním. Pomníky, architektura či algoritmy sociálních sítí nenápadně rozhodují o tom, kdo získá viditelnost, a kdo je odsunut do neviditelnosti.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.