Na rostoucí ohrožení ze strany sousedního nacistického Německa zareagovala v polovině třicátých let minulého století Československá republika, po vzoru již tehdy legendární francouzské Maginotovy linie, výstavbou mohutného fortifikačního systému. Ten měl alespoň částečně zmírnit nevýhodu extrémně dlouhých státních hranic ČSR. Orlické hory a Náchodsko, jimž je věnován 2. svazek úspěšné edice „Pohraniční pevnosti“, představovaly již od počátečních úvah o opevňování Československa jedno z klíčových míst naší obrany. Svědčí o tom i skutečnost, že v prostoru mezi Zemskou bránou a Červeným Kostelcem mělo být vybudováno 155 objektů těžkého opevnění, z toho 126 izolovaných pěchotních srubů, jedna dělostřelecká pozorovatelna a 28 objektů v rámci dělostřeleckých tvrzí Hanička, Skutina, Dobrošov a Jírova hora. Z tohoto počtu bylo 103 objektů zadáno stavebním firmám a 86 z nich do září 1938 skutečně vybetonováno. Kniha vypravuje jejich příběh na dvou stovkách unikátních dobových fotografií, z nichž velká část dosud nebyla publikována.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.