Ve druhé polovině 20. století se ve východní Evropě samotný
jazyk ocitl v komunikačním a politickém "zajetí". Tak to alespoň
pociťovala řada umělkyň a umělců, básníků a básnířek z tohoto
regionu, a vnímavě i kreativně, se znepokojením na tuto výzvu
reagovali.
Soustředili se při tom na materiální a mediální aspekty jazyka a
vytvářeli pro sebe a pro své publikum performativní situace, v
nichž bylo možné testovat, inscenovat a prožívat radikální možnosti
jazykového vyjádření. V básnických performancích se také odkrývaly
hranice jazyka včetně otázky, co je jazykem vyjádřitelné a co
nikoliv.
Propojení poezie a performance vedlo ke vzniku specifických
společenství, která se utvářela pod vlivem osobité povahy místních
prostředí a různých okruhů a směrů v neoficiální kultuře. Výpravná
a obrazově bohatá publikace tato společenství a prostředí
symbolicky rekonstruuje a umožňuje jejich vzájemné srovnání.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…