Podkoní, žák a smrt

Knižní studie představuje báseň Podkoní a žák v kontextu literárního pole pozdního středověku. Autor báseň srovnává s ostatními dialogickými skladbami z konce 14. století, s poezií z doby husitských válek a s básněmi o smrti. Představuje staročeské dialogické básně z pohledu výzkumu středověké literární recepce (rukopisného kontextu a tiskařských publikačních portfolií) a literárněhistorické antropologie, přičemž dochované texty ukazuje v jejich vzájemných vztazích a pravděpodobných dobových funkcích a účincích. Pozornost věnuje nejprve básním tzv. Smilovy školy - autor popisuje zejména náboženské a sebereflexivní těžiště Nové rady a sleduje vztah lyriky a toxicity ve Sváru vody s vínem. Analyzuje také spory duše s tělem a Rozmlouvání člověka se Smrtí. V básních Hádání Prahy s Kutnou Horou a Václav, Havel a Tábor upozorňuje na rysy, jež je spojují se staršími básněmi, ale i na jejich útěšný a k sobě obrácený rozměr. V závěrečném výkladu Podkoního a žáka je toto srovnání využito k zodpovězení otázky funkcí a smyslu této básně. Autor snáší argumenty pro návrh čtení, jež vrací do hospodské hádky hlas, který v básni nezaznívá.