Plachetnice na vinětách

„Vězela jen ve svém příběhu a vnímala, že se za něj stydí a nemá chuť ho někomu vyprávět.“ Bude ženská v mém věku ještě někoho zajímat? dumá zas a znovu sedmačtyřicetiletá docentka literatury Marie, kterou okolnosti přiměly stáhnout se do izolace. Dostihla ji banální tragikomedie, o níž jako specialistka tisíckrát četla i přednášela, ale po zradě manžela a odchodu dospělé dcery tohle klišé zažívá na vlastní kůži. Když se na léto vrací na Krumlovsko, aby vypomohla nemocným rodičům a smířila se stiše agresivní sestrou, zkouší na záchranné plavbě do vlastní minulosti dohledat důvody,proč se tolik vykořenila a odcizila. Ale komu se tu svěří, když se její venkovští vrstevníci chovají jako Stroupežnického furianti svolávající hromy blesky na vetřelkyni zPrahy a sečtělý hoch z krumlovského knihkupectví je zase zoufale mladý? Psychologický román vyhledávaného českého autorase stejně jako žalozpěvRybí krevsubtilně vciťuje do ženy vkrizi. Lehkou letní notou maskuje Jiří Hájíček vytrvalý zájem o traumata rodného kraje a přikládá závažné téma, jež zaujalo nejednoho klasika světové beletrie:jak v životě provést restart, když vněm obrat o 180 stupňů není možný? „Mariin pohled zůstal viset na té staré slánce (…) ve tvaru korábu naloženého soudky. Už na něm dávno odplula a teď se tomu všemu mohla zasmát. Mezitím se několikrát změnil svět i oni všichni.“– ukázka z knihy „Vzdálenost mezi lidmi může být bezbřehá.“ – Jiří Hájíček