Kniha (1997) patří k nejdůležitějším teoretickým pracím francouzského sociologa Pierra Bourdieua (1930–2002). Autor se v ní pokouší pohlédnout z odstupu na celek svého díla a výslovně rozpracovat základní principy, jimiž se ve svém bádání řídil. Východiskem knihy je kritika „scholastického rozumu“, tedy snaha odkrýt sociální podmínky umožňující veškerou intelektuální práci; nejdůležitější z těchto podmínek pak je samotná situace scholé, volného času osvobozeného od praktických tlaků. Profesionální myslitelé v čele s filozofy si však podle Bourdieua podmíněnosti svého postavení obvykle nejsou vědomi, a scholastické vidění světa neoprávněně zobecňují. To vede k řadě iluzí a zkreslení, zejména k nepochopení svébytné logiky praxe a přehnaně intelektualistickému pohledu na lidské bytosti. Bourdieu ve své „negativní filozofii“ tyto filozofické omyly potírá, a nadto předkládá vlastní pojetí člověka, vyplývající z jeho sociologických výzkumů, přičemž se zaměřuje právě na ty aspekty lidské existence, které jsou pro scholastický pohled většinou neviditelné, jako role těla v učení se a poznávání, dějinnost rozumu nebo otázky moci a násilí.
Ve městech už se nedá žít a Miina rodina je nucena přestěhovat se do Výšiny, uměle vytvořené kolonie v horách. Je tam bezpečno, vše dokonale funguje, v centru se navíc nachází obrovská květinová archa, která zaručuje záchranu vegetace na zemi. Ale nic není, jak se na první pohled zdá, a nepřátelé se skrývají úplně všude. Zatímco Mia odhaluje pravdu o novém domově, lidé ve Výšině i mimo ni zjišťují, že utéct se dá před vším – kromě vlastní minulosti.