Slavný román v podobě audioknihy vychází u příležitosti 140. výročí narození Virginie Woolfové Nejznámější dílo britské autorky Virginie Woolfové vznikalo v letech 1922 až 1924. Původně se mělo jmenovat Hodiny, protože údery zvonu Big Benu prostupují celou knihou jako uvědomění si neodvolatelně uplývajícího času, pomíjivost dění. Dalším významným vnějším detailem příběhu jsou květiny, kterými autorka dokresluje povahové rysy postav. Vyprávění o jednom dni hlavní hrdinky, chystající se uspořádat večírek, paralelně doprovázejí popisy pocitů jejích přátel a známých, zároveň s pozorováním pohybu všech zúčastněných po Londýně, záznam detailů světla, změn přírody, zvuků města. Autorka o své knize prozradila, že jde současně o svět viděný očima duševně zdravých a šílených. Třebaže jedna z postav během vyprávění ukončí sebevraždou svůj život, výsledným dojmem z díla je pocit radosti ze života, a jak píše v doslovu Martin Hilský: nejhlouběji se vryje do paměti atmosféra toho nádherného červnového rána, kterým prochází drobná, prošedivělá žena s kyticí hrachorů v ruce. „Jsem paní Dallowayová,“ jako by říkala, „chyť si mě, můžeš-li.“ Celkový čas: 9 hod. 11 min.
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.