Poezie Josefa "Bobše" Rösslera, podobně jako u dalších undergroundových básníků, odráží dobu, ve které vznikala, i komunitu, s níž byla spojená - její nálady, pocity a postoje. Je to poezie vzdoru, útěku a subverze. Pohybuje se mezi marností a svobodou, mezi jazykem mýtu a každodennosti, který je záměrně polidštěn, někdy až zvulgarizován, aby mohl získat nový význam. Rösslerovo psaní je současně gestem - pracuje s fragmenty, asociacemi, ironií i cynismem, přičemž v něm stále cítíme existenciální neklid a hledání přesahující hranice kultury i společnosti. V pozdějším období, kdy zmizel jasný protivník, zůstává hlavní silou jeho poezie jazyk, tentokrát ale nesoucí především znamení přežití v novém chaosu. A i když se Rössler pohyboval mezi významnými literárními osobnostmi (např. Jirous, Zajíček a další), jeho poezie je naprosto svébytná, bez náznaku nápodoby či epigonství. Od poloviny 70. let dvacátého století až do současnosti vycházely texty Josefa "Bobše" Rösslera v samizdatových sbírkách, některé básně byly publikovány v samizdatových sbornících.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.