Václav Havel (1936–2011) a Josef Škvorecký (1924–2012) patřili k nejvýznamnějším osobnostem české poválečné literatury i kulturního života. Oba autory spojoval mj. fakt, že si nikdy nezadali s komunistickou mocí: i na půdě progresivního Svazu československých spisovatelů v druhé polovině šedesátých let působili téměř jako outsideři. Nikdy se však osobně nesblížili. Josefa Škvoreckého možná svazovalo i vědomí, že v postavě světoznámého dramatika Hejla z románu Mirákl Havla příkře zkarikoval, a záhy si uvědomil, že „Dannyho pohled“ v tomto případě nebyl dostatečně pronikavý. Dopisy, které si vyměňovali od roku 1976 až do prosince 1989, kdy se stal jeden z adresátů prezidentem a druhý na čas jeho poradcem, přesto nejsou nezajímavé. Umožňují nám sledovat přípravu tří publikací, které manželé Škvorečtí Havlovi vydali ve svém nakladatelství Sixty-Eight Publishers, ale můžeme také nahlédnout do Škvoreckého strategických, nejen nakladatelských, ale i společenských, ba politických úvah. Z Havlových dopisů je zase zřetelně patrná postupná proměna zdvořilého disidenta ve velkorysou, ale cílevědomou a z hlediska soudobých dějin republiky nakonec vlastně klíčovou osobnost.
Enzo Marino má jakožto syn nejmocnějšího šéfa americko-italské mafie život od narození pečlivě naplánovaný. Když jeho bratr tragicky zemře, je proti své vůli nucen převzít jeho roli, ale už jako malý se naučil, že to, co si přeje, musí ustoupit zájmům rodiny. Když se i on jednoho dne octne na prahu smrti a z jejích spár ho vyrve dcera Krále moří, nejmocnějšího muže Jižní Karolíny, jeho otec se chopí příležitosti. Jak lépe se krásné zpěvačce odvděčit a spojit dvě mocné zločinecké rodiny než skrze svatbu? Enzo se jako vždy otcově přání podřídí, protože povinnosti vůči rodině jsou přece důležitější než skutečné pouto a otcovo slovo je zákon. Tomu alespoň věří do chvíle, než se seznámí se sestřenicí své nastávající.brbrVenesa Andersenová je pravá ruka svého strýce, který se jí ujal, když přišla o rodiče. Ačkoli bez váhání plní každý úkol v naději, že si tím vydobude jeho lásku a uznání, stále ji tíží starý známý pocit z dětství, že není dost dobrá. Jejím nejvroucnějším přáním je, aby si jí někdo konečně všímal a viděl ji takovou, jaká je. A to se jí také záhy splní. Háček ale spočívá v tom, že dotyčný už je zasnoubený – a jeho ženou se má stát její zhýčkaná, nenáviděná sestřenice.