V srpnu 1944 se členům osvětimského Sonderkommanda podařilo tajně vyfotografovat proces vyhlazování, v jehož samém jádru byli uvězněni. Zanechali po sobě čtyři fotografie. Georges Didi-Huberman se ve své knize pokouší jednak vylíčit peripetie, kterými museli tajní fotografové projít, jednak vytvořit fenomenologii pořízených snímků a pochopit jejich nutnost, jež platí dnes stejně jako tehdy. Vychází přitom ze zkoumání podmínek, za nichž lze v oboru historie využívat vizuální prameny. Své úvahy pak završuje filozofickou kritikou myšlenky nepředstavitelnosti, s níž je šoa často spojováno. Pokouší se tedy vymezit, nakolik je zkušenost táborů navzdory všemu představitelná, a lépe tak pochopit hodnotu obrazů v dějinách.
Když Genevieve Grimmové zemře matka, zůstane jí řada otázek, na něž nikdo nedokáže odpovědět – dokud neobdrží pozvánku do Encantry, prokleté vily v Itálii, zamrzlé v čase. Hříšně pohledný ale nepřátelský Rowin Silver se ji sice pokusí zahnat, ovšem Genevieve si dovnitř najde vlastní cestu… a brzy si uvědomí, jaká to byla chyba. Encantra je totiž zvráceným sídlem, v němž je Rowin se šesti svými sourozenci polapený ve smrtící hře, kterou musejí hrát pro potěšení krutého ďábla a jeho diváků. Přežít může jen jediný obyvatel domu a Genevieve nyní musí vyhrát, jinak zemře. br br Rowin ji varuje, že její jedinou šancí je zúčastnit se jako jeho manželka… takže musejí publikum přesvědčit, že jsou do sebe bláznivě zamilovaní. Genevieve je ochotná udělat cokoli, aby vyvázla živá, ale taky ví, že nemůže Rowinovi věřit a že ta spalující touha mezi nimi je falešná. br br Byl to přece sám Rowin, kdo ji naučil hlavní pravidlo Encantry… Nikdy, absolutně nikdy nevěř svému srdci.