Vzpomínkový i esejisticky meditativní text o Libni padesátých let a především o Hrabalově příteli, malíři a grafikovi Vladimíru Boudníkovi. Na hrázi Věčnosti, v domě na libeňské periferii, plyne život svým vlastním tempem. Doktor (přezdívka Bohumila Hrabala), grafik Vladimír Boudník a filozof Egon Bondy vedou svérázné diskuse o pravé podstatě umění a odmítají brát na zřetel reálný čas.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.