Někde za Truchlovem

Příběhy této knihy se určitě odehrály. Připomínají bezčasí vyprávěné přáteli a starými deníky a dopisy bez obálek. Neznámí příbuzní a zapomenutí sousedé v nich ožívají jako při prohlížení omšelého sametového alba s průsvitným papírem: jímá nás pocit, jako bychom tu už někdy byli. Ve hvozdech paměti se potkáváme se jmény a tvářemi, které nám byly tak blízké a milé. Bendulka, Goša, Jeseterka, ten s knírem z Piekliska nebo ten černovlasý Jura z Jedwabného? V příbězích vystupují z nočních mlh a poledního šera za Truchlovem ojíněné bytosti hledající teplo naší dlaně, světlo naší lampy, šálek horkého mléka, které pohladí. Dýmem spálenišť, tlejícím vřesem, podzimními brázdami, klopotem tržišť a omrzlých krámů usiluje autor propsat se k místům, která důvěrně zavoní, zasvítí nadějí i zabolí. Příběhy opět žijí a čtenář se na ta místa může rozvzpomenout.