Dvě mladé ženy a jedna plyšová lvice se vydávají na fantastickou cestu, v níž ožívají mýty i městské legendy. Na zádech krevet a v doprovodu mořských lidí odhalují skrytá zákoutí známých míst, ale především pátrají po tajemném zabijákovi. Jeho stopy hledají v zákoutích italským měst a městeček, ale také ve staré boloňské knihovně, na dně Comského jezera nebo ve snech o Neapoli. Putování na hranici reality a snu, kde mají prastaré příběhy stejnou moc jako nedávné události, je iniciační cestou, na jejímž konci není nikdo tím, kým byl na začátku. Ale možná se konečně stane tím, kým už dávno být měl. „Neuctivě reinterpretační, zábavně konspirační, lehce akční a zběsile imaginativní! Miluju popis záludností, které v Pise spáchal Ďábel, když procházel městem. Miluju archaicky mluvícího mořského koníka!“ – Lucie Lukačovičová, spisovatelka „Nech brouka žít – a krevety též! Právě to si odnáším z této rozšafné fantastické jízdy, kterou nám Přemysl Krejčík předložil. Jeho kniha vás donutí zajet si do Itálie a projít všechna místa, kam zavítaly i její hrdinky. Budete hledat dlažební kostku trochu jiné barvy, nebo zkusíte večer, když se nikdo nebude koukat, jestli se skrz fontánu nedostanete do skryté části města. Četba Mravenců a krevet je jako procházka galerií. Po čertech chytré a zábavné čtení.“ – Oldřich Suchý, @zanicenyknihkupec
Sebastian St. James potřeboval srazit hřebínek, a tak jsem s ním vyběhla. Ale jemu se to líbilo. Než jsem se nadála, už jsem měla šaty vyhrnuté až ke krku. Evidentně se mnou chtěl taky zacvičit. Tahle akce tedy vůbec nedopadla podle mých představ. Oba jsme si odsouhlasili, že se rozejdeme jako dospělí. Pěkně bez závazků. Až na to, že jsem nemohla vystát, že tak snadno odešel. Takže jsem se se svým zklamáním poprala jako rozumná žena. Navštívila jsem jednu z jeho autogramiád a chrstla mu kávu do tváře. Pak jsem sebou praštila o zem, když jsem se snažila utéct jeho ochrance. Než jsem se nadála, vzpamatovávala jsem se v Sebastianově domě. Pak mi nabídl práci, a sice abych mu hlídala kočku a zůstala v jeho paláci. Přála bych si říct, že jsem ho poslala někam. Ale práci jsem potřebovala víc, než jsem si byla ochotná připustit. Takže teď bydlím s nechutně pohledným spolubydlícím, kterého bych chtěla uškrtit a zároveň si ho osedlat. Ale není se čeho bát. Nemá „čas na vztahy“. Kdepak. Jen trucuje, mračí se a poroučí mi. Ovšem to bych nebyla já, kdyby se všechno nezkomplikovalo. Jsem těhotná. Možná se zeptáte, kdo je otec? Trochu vám napovím. To dítě se nejspíš narodí s roztomilými růžky a vidlemi.