Moje píseň pro Čechy

Praha vdevadesátých letech, mimořádné místo i doba. Studená válka skončila. Berlínská zeď padla. Země sovětského bloku včetně Československa právě získaly svobodu. Byla to opojná atmosféra sotevřenou budoucností. Zažívala ji i Anne Marie Kenny – zpěvačka sčeskými kořeny, která se tu dala na podnikání. Její životní příběh si nezadá srománem – tragická rána v dětství, zpívání na Champs Élysées v jednadvaceti, umělecká kariéra vPaříži a Nice, koncert v Redutě na pozvání Václava Havla a následná podnikatelská dráha vPraze. Čtenáři se po jejím boku setkají spozoruhodnými lidmi – s otcem advokátem, o nějž přišla ve dvou letech, česko-americkou matkou, na níž zůstala výchova pěti dětí, s ekonomickým poradcem Françoise Mitterranda, díky němuž se jí otevřely obzory, s kardinálem, který za komunistů zpovídal při mytí výloh, se sekretářkou, jejíž dědeček skončil vjáchymovských lágrech, s fotografem, jehož rodiče se vzali vTerezíně, a vneposlední řadě i s jejím milovaným manželem, válečným hrdinou, a mnoha dalšími. Vdekádě po sametové revoluci tu autorka žila a pracovala mezi lidmi, kteří objevovali své místo vnové demokratické společnosti a vyrovnávali se sminulostí za totality – sminulostí, o níž málokdy mluvili. I ona za vnějším úspěchem tajila vnitřní zmatky. Teď bez obalu vypráví o tom, jak ji ničily neřesti a zachraňovaly hudba, um a láska. Jí i lidem kolem ní dávalo sílu jít dálHavlovo poselství, že má cenu budovat občanskou společnost, která je „lidská, mravní, duchovní a kulturní“. Moje píseň pro Čechy je písní lásky, která vzdává hold duchu českého národa, příběhem osobní i společné cesty ke svobodě. Vzpomínkami zpívanými hlasem planoucí umělkyně. ANNE MARIE KENNY je americká zpěvačka, spisovatelka a podnikatelka. Jako dospělá odešla do Francie, kde vystupovala vpařížském Ritzu, vtelevizi, rádiu a filmu. Po pádu železné opony se přestěhovala do Prahy a rozjela tu personální agenturu, která se stala #2 na českém trhu. Ač dnes žije vUSA, do Paříže i Prahy se často vrací a cítí se tu stejně tak doma. Spředmluvou Martina Palouše