Manifest je tak trochu žánrem minulosti. Dnes si sotva zvládáme
všímat překotných událostí, jsme permanentně něčím překvapováni a
žijeme v únavě ze zklamání. Strategická rozjímání, rozvrhy a
předpisy věcí budoucích vypadají utopicky už jen v tom, že by je
někdo vymyslel, natož realizoval. Nejenže nevíme, co bude, ale
často rezignujeme i na zkoumání toho, co by mělo nebo mohlo
být.
Michael Hauser se přesto ve svém Manifestu o strategický pohled
pokouší. Formou se inspiruje slavným manifestem Marxe a Engelse,
ale pohlíží na pozdní kapitalismus 21. století a na možnosti
socialistického hnutí z pozic, které se podmínkám panujícím v první
polovině 19. století podobají jen zčásti. Socialistická levice se
dnes snaží najít nový smysl a potácí se mezi příklonem k
liberalismu na straně jedné a k identitárnímu konzervativismu na
straně druhé. Michael Hauser ukazuje jinou cestu.
On je sexy nevrlý brankář, do kterého jsem byla zamilovaná už na
střední... a teď jsem se stala jeho asistentkou.
Bývalý přítel mi zničil sny o kariéře v hudebním průmyslu a já už
nikdy nechci, aby mi někdo zlomil srdce. Pracovat jako asistentka
hráče v NHL měla být hračka, ale na Jamiem Streicherovi není
snadného vůbec nic. Je to hrozně přitažlivý a nabručený idiot,
který mě nemůže vystát. Navíc má fakt obrovské ego. Na druhou
stranu to znamená, že udržet věci na profesionální úrovni nebude
problém. Ani když mě poprosí, abych se k němu nastěhovala.
Pod vší tou nevrlostí je Jamie překvapivě milý a snaží se všechny
kolem sebe chránit.
Když se dozví, že to mému bývalému vůbec nešlo v posteli, převládne
v něm soutěživá povaha a začne mě ve všem podporovat a rozmazlovat.
A tvůrčí jiskra, kterou jsem kdysi cítila při psaní textů? Je
zpátky a já už zase skládám písničky. Začnu na zápasech nosit jeho
dres, chodit s týmem na bujaré večírky a znovu získám odvahu zpívat
na pódiu. Zanedlouho zjistím, že jsem se do něj zamilovala až po
uši.
Možná mi nakonec zlomí srdce, ale bude to stát za to.