Majstri - Ašunde bare manuša andro klasicko bašaviben the andro jazzos

a najít nejvýhodnější cenu za celou objednávku
Knihu koupíte v 2 e-shopech od 178 Kč

Pokud se vám po kliknutí na tlačítko "Do obchodu" nezobrazí stránka knihy ve vybraném e-shopu, je třeba vypnout AdBlock ve vašem prohlížeči pro naši stránku. Návod na vypnutí je například na adrese https://o.seznam.cz/jak-vypnout-adblock/#1.

Majstri - Ašunde bare manuša andro klasicko bašaviben the andro jazzos koupíte na Dobre-knihy.cz
Dobre-knihy.cz
178 Kč
Skladem (odeslání ihned)

Majstri - Ašunde bare manuša andro klasicko bašaviben the andro jazzos koupíte na Martinus.cz
Martinus.cz
185 Kč
Skladem (odeslání ihned)
a 1 další varianta  
Majstri - Ašunde bare manuša andro klasicko bašaviben the andro jazzos koupíte na Martinus.cz
Martinus.cz
237 Kč
Skladem (odeslání ihned)

Krátký popis
Další kniha z pera Emila Ščuky, zakladatele a ředitele Mezinárodní konzervatoře Praha, nazvaná „Mistři“ představuje téměř encyklopedickým způsobem nejvýznamnější představitele klasické a jazzové hudby z řad Romů v Čechách a na Slovensku. Přečetla jsem si ji skutečně se zájmem a nutno říci, že mě překvapila v několika ohledech. Ještě jsem nečetla souhrnnější přehled v jedné jediné knize, na jednom jediném místě, a to vlastně považuji za její největší přínos. Pochopitelně, že neobsahuje všechna jména, ani nemůže, ale vytváří zatím nejucelenější základní přehled jmen hudebníků, kteří svůj talent, a často také generacemi posouváno a zdokonalováno hudební rodinné zázemí studiem na prestižních školách, dokázali proměnit v úspěchy celosvětového charakteru a dosáhnout na nejvyšší uznání i v žánrech, kde to ještě dvě generace zpátky nebylo z různých důvodů možné nebo alespoň běžné. Ano, mluvíme zejména o klasice, ale i o jazzu, který z romských a respektovaných velikánů nejvíce ovlivnil hudební génius Džango (Jean) Reinhard, v Belgii narozený jazzový kytarista a skladatel francouzsko-romského původu. Šlo první významný jazzový talent, který vzešel z Evropy a jehož umu se obdivovali a dodnes obdivují nejen generace romských, ale i amerických a evropských hudebníků. Sklízel a stále sklízí neskutečný obdiv a respekt za bravurní a neskutečně precizní a rychlou techniku, s níž hrál a improvizoval na kytaru, a to i přes svůj handicap způsobený v ranném mládí po požáru vozu, který obýval s manželkou, kde také vyráběla k obživě papírové růže. Po osmnáctiměsíční rekonvalescenci, kdy mu předpovídali konec hry na milovanou kytaru, navzdory všem začal znovu hrát a mistrně. Musel ale chodit o holi a kvůli poškozené levé ruce rovněž značně upravit jak akordický, tak melodický přístup. I přesto fascinoval odborníky na celém světě, tehdy i dnes. Například Hugues Panassié o něm ve své knize „The Real Jazz“ z roku 1942 napsal: „Jeho instrumentální technika je především mnohem lepší než u všech ostatních jazzových kytaristů. Tato technika mu umožňuje hrát s nepředstavitelnou rychlostí a činí jeho nástroj zcela univerzálním. Ačkoli je jeho virtuozita ohromující, není to o nic méně než jeho tvůrčí vynález. V jeho sólech jsou jeho melodické nápady jiskřivé a okouzlující a jejich hojnost sotva dává posluchači čas na dech. Neméně úžasná je schopnost Djanga ohýbat kytaru na nejfantastičtější drzost v kombinaci s jeho výraznými skloňováními a vibraty; člověk cítí mimořádný plamen hořící každou notou.“ Jazzový kytarista Frank Vignola zase tvrdí, že téměř každý významný kytarista populární hudby na světě byl ovlivněn právě Reinhardtem. Během posledních několika desetiletí se v Evropě a USA konají každoroční Django festivaly a o jeho životě byla napsána biografie. Potenciál ovlivnit a obohatit jazzovou, ale i klasickou scénu mají i hudebníci, jejichž studium, dílo, uměleckou a pedagogickou činnost, účinkování v zahraničních i domácích prestižních angažmá a tělesech, včetně diskografie, Emil Ščuka představuje ve zmiňované knize „Mistři“. Mimochodem mnohým se to již daří. Píší se o nich pochvalné recenze, obdivná hodnocení, sbírají prestižní ocenění na mezinárodních soutěžích a mají možnost vystupovat s národními i mezinárodními hvězdami daných oborů. Škoda, že i pokud se zajímáte o hudbu a to dokonce velmi intenzivně z pozice studujících na vysokých školách, nemáte příliš zdrojů, o něž se můžete při interesu o vliv romské hudby a romských hudebních osobností, zvláště v žánrech klasické a jazzové hudby, opřít. Stále ještě vzniká velmi málo diplomových prací na toto téma, částečně i proto, že to znamená vydat se na pole dosud nezmapované a věnovat své práci mnohem větší úsilí, neboť právě zmiňované prameny nikde moc zaznamenané nenaleznete. A já doufám, že právě v tomto ohledu může publikace „Mistři“, kterou naleznete v knihkupectvích a doufejme, že brzy i v knihovnách hudebně zaměřených škol i přístupných široké veřejnosti, sehrát významnou roli. Dokáži si představit dokonce i to, že knihu mohu využít i jako novinář, žurnalista, režisér pídící se po zajímavém osudu, tématu. V této knize jich naleznete hned 34. A každý jeden stojí za zpracování. Silné osobnosti, silné příběhy, zajímavé kulisy opředené nádhernou hudbou. Jen je v tom výčtu stručnosti umět najít. A já doufám, že se to stane, ať kniha poslouží k dalším pracem, ať už diplomovým, rozhlasovým, novinovým, televizním či filmovým. Za všechno to stojí! Těchto 34 osobností totiž současně boří další, byť pozitivní stereotyp, o hudebnících z řad Romů , že je jim jaksi přirozeně naděleno a oni tou vrozenou muzikálností postavenou spíše na spontánnosti než na píli a studiu , excelují na festivalech a v kavárnách“. Tito ne, tito skutečně dřeli od mala mnoho hodin denně, systematicky a cílevědomě a přemýšleli, jak svojí hudbou ovlivnit například i klasickou hudbu, kde se improvizace, na rozdíl o jazzu, tolik nenosí, ale když ji umí někdo citlivě, všimnou si ji a ocení. Své o tom ví například klavírista František Jánoška. Jeho sice ve výčtu nenaleznete, ale jeho bratry houslisty Romana a Ondreje ano. Právě s nimi založili po sólových úspěších každého z nich ve Vídni fenomenální soubor Janoska Ensemble, původem ze Slovenska, který díky svým neobyčejným virtuózním schopnostem, přirozené muzikalitě a inovativnímu přístupu ke klasické hudbě získal řadu ocenění, o kterých se jiným ani nesní. Zlatá deska hned pro první nahrávce souboru nebývá podle odborníků v hudebním světě pravidlem. Ansámbl díky svému hudebnímu umění ohromil svět a nyní koncertuje ve všech kontinentech s více než stovkou vystoupení ročně. V jednom z rozhovorů pro Český rozhlas František Jánoška řekl na dotaz týkající se vysvětlení jejich úspěchu: „Podle mě je to tím, že když člověk vytvoří něco nového, tak si ho všimne celý svět. A teď nechci, aby to znělo vychloubačně, ale vycházím z toho, co o nás píše kritika a jak o nás hovoří okolí. Klasická hudba je svým způsobem stále stejná, posluchač poslouchá to samé, jen interpret je jiný. U nás je to o tom, že si tvoříme vlastní aranžmá a kompozice. A hlavně jde o improvizaci. Ta se v podstatě z klasické hudby vytratila. Dříve v baroku, u Johanna Sebastiana Bacha, který byl největší improvizátor, ale i u Mozarta, Paganiniho nebo Liszta byla improvizace stěžejní. A protože my jsme k tomu byli vedeni odmalička a máme k improvizaci cit, tak se snažíme ji do klasické hudby navracet.“ Za hodný zfilmování by stál i příběh bořící stereotypy o nevzdělaných Romech, kteří studium opravu nemají v genech, dalšího muže, dnes osmatřicetiletého Romana Patkoló, původem ze Žiliny. Svět vážné hudby jej uctívá jako superstar. A není divu, již ve 24 letech se stal profesorem vážné hudby. Jeho práci a reprezentaci dobrého jména Slovenska v zahraničí si všiml v lednu loňského roku i tehdejší prezident Slovenské republiky Andrej Kiska, když mu udělil Pribonový kříž I. třídy. Roman Patkoló kopíruje osud těch, jejichž předci se sami již na vysoké úrovni hudbě věnovali. Rodiče potom touží své nadané děti posunout výš a dopřát jim i vzdělání v zahraničí. Taktéž tomu bylo v případě Romana, který je synem koncertního mistra komorního orchestru v Žilině. I Roman Patkoló začínal v Žilině, kde navštěvoval konzervatoř v letech 1996 až 1998. Zajímavé je, že začínal na housle, v nichž zase tolik neexceloval. A potom jej vyučující nasměrovali na kontrabas. Za pár měsíců dosáhl pokroků jako jiní za několik let. Není divu, že se záhy posunul ke studiu v zahraničí a na mezinárodních soutěžích posbíral všechna ocenění, co se dala. V roce 1999 získal 1. cenu na Mezinárodní kontrabasové soutěži v Iowě / USA. V roce 2000 získal první cenu na mezinárodní soutěži Johanna Matthiase Spergera v Německu. V roce 2003 2. cenu na hudební soutěži ARD v Mnichově. Souběžně se studiem a sólovými aktivitami hrál komorní hudbu v mezinárodním kontrabasovém souboru „Bassiona Amorosa“. V roce 1999 jej Anne-Sophie Mutter přijala jako stipendistu své nadace Anne-Sophie Mutter. Koncertoval například se sirem André Previnem a Anne-Sophie Mutterovou. V roce 2002 se představil jako sólista Filharmonie národů pod vedením Justuse Frantze . V témže roce mu byla udělena cena za evropskou kulturu spolkovým prezidentem Johannesem Rauem a v roce 2003 obdržel s mezinárodním kontrabasovým souborem BASSIONA AMOROSA „cenu evropského kvarteta“ od Evropské kulturní nadace PRO EUROPA . V roce 2005 mu byla v Torontu jako chráněnci udělena cena Glenna Gouda. 3. dubna 2011 obdržel cenu Aidy Stucki. V roce 2018 obdržel Opus Klassik jako instrumentalista roku. A mohli bychom pokračovat dál. Nemám ale tolik prostoru. Tak snad ještě to, že tento nejlepší uznávaný konstrabasista světa je od roku 2006 zástupcem sólového kontrabasisty v curyšské opeře. V roce 2007 byl také jmenován profesorem kontrabasu na Hudební a divadelní univerzitě v Mnichově. Jeho koncerty jsou beznadějně vyprodané a lístky jdou mezi hudebními fajnšmekry na dračku rychlostí blesku. Doufám, že mi prominou ostatní, nemám bohužel prostor věnovat se i jim. Ovšem právě o takových lidech jako jsou oni by měli vědět Romové, ale i ne Romové. Ti dělají svým zemím a svým rodinám jen čest. Zmiňovaných 34 osudů v knize „Mistři“ to zaručuje a slibuje. A já doufám, že z toho záslužného a díky zaměření publikace stručného představení se mnozí z nich posunou i v Čechách do učebních osnov, dokumentů a filmů. Rozhodně by si to zasloužili! Jarmila Balážová Novinářka a moderátorka
Vývoj ceny
Aktuální Ø cena knihy Majstri - Ašunde bare manuša andro klasicko bašaviben the andro jazzos je 200 Kč

Výběr knih autora Emil Ščuka

Zobrazit všechny knihy autora Emil Ščuka
Výběr knih vydavatele Mezinárodní Konzervatoř Praha

Zobrazit všechny knihy vydavatele Mezinárodní Konzervatoř Praha
Naše tipy


Šikmý kostel - Románová kronika ztraceného města, léta 1894-1921
Románová kronika ztraceného města. Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě - také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny. Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat. Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne. Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie. Šikmý kostel je absolutním vítězem ankety Kniha roku nadačního fondu Čtení tě mění za rok 2020. * * * „Šikmý kostel vypráví o světě, který zmizel, a my jsme na něj zapomněli. Jezdíme do dalekých zemí poznávat staré civilizace a obdivovat města ztracená v džungli, a nemáme tušení, že jedno zmizelé město se nacházelo na severovýchodě naší země. Karin Lednická nás ve svém poutavém, svižně plynoucím a dramaticky gradujícím románu zve na místa, jejichž pohnutou historii zapadaly vrstvy ubíhajícího času. Ráda jsem autorčino pozvání přijala a nechala se unést vyprávěním o světě, v němž bylo snadnější umřít než žít, o světě plném dolů, uhelného prachu, každodenní dřiny a zoufalství, ale také přátelství, lásky a naděje.“ Alena Mornštajnová, autorka bestsellerů Hana a Tiché roky „Román Šikmý kostel od Karin Lednické mě zasáhl přímo do srdce. Od prvních stránek knihy jsem měla pocit, že cítím vůni louky, stodoly a chalupy, že všechny ty příběhy se dějí lidem, které dávno a blízce znám. Vždy jsem měla ke kraji kolem Ostravy a Karviné silné pouto. Jakoby se tam pod drsným a tvrdým povrchem schovávala spousta něžného citu. Ale po přečtení této románové kroniky dostal můj vztah ještě jiný rozměr. O mnoha dějinných událostech jsem neměla vůbec tušení. Kolik krve bylo prolito během česko­polského konfliktu. Kolik tragických osudů bylo zapomenuto. Ale díky tomuto textu se dostávají znovu na světlo a já věřím, že je to důležité. Že je důležité vědět, kdo byli ti, díky kterým jsme tu dnes my. Že je důležité vážit si každého dne života, jaký dnes můžeme žít. Šikmý kostel je mimořádný, citlivě a chytře napsaný román, který mi tyto zásadní věci připomněl. Krásnou formou. A tak to má v umění být.“ Martha Issová, držitelka Českého lva za roli hornické manželky a vdovy v televizní minisérii Dukla 61 „Téma ‚obyčejného člověka‘ semletého dějinnými událostmi je v současné české literatuře poměrně časté. Jako by právě teď ve společnosti dozrála doba k vypořádávání s často zamlčovanou minulostí. Šikmý kostel v kontextu podobně koncipovaných románů jednoznačně vyčnívá – jednak samotným tématem, jednak bravurní prací s prameny včetně orální historie, ale zejména díky nepochybnému talentu autorky, jež s řemeslnou zdatností propojuje osud jednotlivce s obrazem společnosti.“ Mirka Slámová, literární redaktorka a publicistka „U některých scén se mi písmena před očima zničehonic měnila na film – v téhle knížce čerstvě pokosená tráva doopravdy voní, pot v rozedřené ráně štípe, únava je k nevydržení a uhelný prach dusí. Jedno vím jistě: po přečtení Šikmého kostela se už na Karvinou, Ostravsko a Slezsko nebudu dívat stejně jako dřív. Ten kraj pro mě, rodilou Pražačku, získal dřív naprosto netušenou hloubku, barvu... a především historii. A Šikmý kostel se pro mě jednoznačně stává tím, čemu Anglosasové říkají eye­opener.“ Hana Pernicová, lingvistka, nakladatelská redaktorka a překladatelka „Šikmý kostel je po všech stránkách skvěle napsaný text, v němž se snoubí poetické pasáže se strohými, kde není jediné slovo zbytečné. Formou i obsahem výjimečný rukopis, který dává vzpomenout na dobu, kdy se psaly kompozičně náročné, ale zvládnuté velké romány plné emocí a silných lidských příběhů. (…) Autorka nešetří syrovými scénami, ale neuchyluje se ke zbytečnému naturalismu; je si dobře vědoma, že náznaky jsou často hrůznější než explicitní popis.“ Jiří Popiolek, nakladatelský redaktor, překladatel a publicista „... nejsou to ovšem jen osudy lidí v havířském kraji, na co autorka zaměřuje pozornost. Karin Lednická nastiňuje také historii slezského regionu a pohnuté události, které vypukly těsně po první světové válce. Čtenář s česko­polským konfliktem neobeznámený má nyní díky Šikmému kostelu jedinečnou možnost poznat všechny aspekty krvavé občanské války, na kterou dějepisci bůhvíproč zapomněli. Autorka konflikt popisuje jasně a srozumitelně, aniž by protežovala jednu či druhou stranu.“ Barbora Javorková, knihovnice a publicistka