Delší ikrátké povídky plné humoru inapětí, kuriozit isebeironie, epistolární prózy, prózy žánrově jen obtížně zařaditelné, ale ipár fejetonů – to vše najdete vnové knížce Jana Velíška. Především se tu ale setkáte sživou, vytříbenou češtinou, hlásící se celkem nepokrytě ktradici Josefa Škvoreckého, okterou se občas můžete iříznout jako oostrý list trávy na jarní louce. Sčeštinou, kterou někteří znás tolik postrádáme vdnes tak módní estetice pastózního hnusu, vdnešní e-mailové stylistice, jež si jen občas připomene, že existuje něco jako interpunkce, odiakritice nemluvě. Vdobě, kdy mnoha autorům dělá problémy vyjádřit subtilnější emocionální situaci, aniž by použili smajlíků či jiných šklebanů. Vdobě, kdy už mnoho znás zapomnělo na křehkou tichou hrůzu jediné kapky krve vbílých plátcích růže, osaměle ležící na navoskovaných parketách edwardiánského salonu. Na tichou krásnou hrůzu, již tak dobře znali Ambrose Bierce, Roald Dahl, apředevším jeden geniální bostonský narkoman aalkoholik.