Legendy a pověsti dotvářejí podobu každého kraje. Nejinak je tomu u Šumavy, jejíž skrytá místa, hluboké lesy, rokle a strže jsou nezřídka opředeny množstvím záhad a tajemství. Tísnivé pocity, které dodnes cítíme na odlehlých místech v přicházejícím soumraku, možná mají svůj původ v hrozivých siluetách stromů či blízkosti zrádných močálů. Pověsti však nevyvolávají jen doteky neurčitého strachu vyvolaného přítomností zlých skřetů, vábivých vodních žínek, žhnoucího muže, neviditelných bojovníků či potměšilé čarodějné stařeny, obsahují i mravní ponaučení varující před chtivostí, lakotou a hamižností. Josef Rauvolf zachoval ve svém překladu krátkých pověstí a legend atmosféru dávných časů a tajemna. Řadu příběhů našel v různých německy vydávaných, převážně vlastivědných časopisech z přelomu století.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.