Kristina Láníková ve své umělecké dokumentaci výtvarně zpracovává zkušenost s dlouhodobým užíváním psychofarmak a jejich vysazením. Kniha obsahuje přípravné náčrty, fotografie objektů, cyklus rukopisných "omluv" a asambláže. Jednotlivé série záměrně pracují s omezeným počtem motivů i použitých materiálů - kombinují obrysy náplastí či obalů od léků, odřezky kůže, otisky lékových blistrů, drobné zdravotnické a kancelářské potřeby, poznámkové lístky. Autorka metodicky sleduje téma, které bývá považováno za intimní, a dává mu úsporný, repetitivní, jakoby kódovaný výraz. Zranitelnost, k níž se vztahuje, tak vynáší z osobní sféry a představuje ji jako společné omezení.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.