Kritika a autonomie českého umění (1859–1892)

Chápání umělecké tvorby jako autonomní činnosti svlastními pravidly ataké kritérii hodnocení úspěchu se dnes zdá být takřka přirozené, jeho nesamozřejmost si uvědomujeme snad nejčastěji přisoudních procesech vedených proti autorům děl skontroverzním obsahem. Bývaly ovšem doby, kdy ani svět umění nebyl vpohledu na autonomii své produkce jednotný – primát estetična přihodnocení se musel prosadit ve spletitých diskusích nad konkrétními díly. Těžiště těchto negociací autoři knihy hledají vobdobí počátků parlamentarismu na našem území, kdy rostoucí sebevědomí umělecké sféry vyjadřovala nejen samotná produkce, ale například ibudování reprezentativních veřejných prostorů (pražské Národní divadlo, Rudolfinum). Mezioborový výzkum, inspirovaný sociologickým aliterárněhistorickým studiem autonomizace umění francouzského (P.Bourdieu, M. Einfalt), je zaměřen na kritický ohlas literární, výtvarné ahudební produkce, která vletech 1859 až 1892 vzbuzovala otázky související se závazky tvůrců ke společnosti. Současně sleduje proměny samotné kritiky, která rostoucí míru autonomie reflektovala aujasňovala si přitom vlastní vztahy kpubliku atvůrcům. Kolektivní monografie představuje výsledky zkoumání dobových periodik adalších pramenů včetně archivních, které umožňují zachytit soudobou kritickou praxi vcelé její šíři. Výklad je doplněn obrazovou přílohou prezentující kromě diskutovaných výtvarných děl také dobově typické formy propagace umělecké produkce.