Koutnice
„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková (nar. 1991). A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která citlivě a osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky. Erbovním motivem, který dal název jednomu z oddílů i celé knize, je koutnice, koutní plachta, která kdysi oddělovala šestinedělky od okolního světa. Nové básně se tak zcela přirozeně dotýkají (nejen) ženské existence, nejsou však akcentovány vysloveně angažovaně. Perspektiva je všelidská; takto jdeme na svět, toto je náš úděl a naše podstata a nic na tom nezmění vytěsňování či naopak banalizace. Křehký motiv skrytosti a oddělenosti prostupuje celé její dílo. Co vše je zasuto „za“ či „pod“ pomyslnou plachtou? Dá se najít kotva skrze tíhu? I všechno to odmítnuté, ponížené, nepřitažlivé, malé, pokřivené, zastrčené do kouta může být sečteno a oslaveno v poezii ticha a cudnosti. V poezii naděje a ryzího prožívání.
