„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková (nar. 1991). A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která citlivě a osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky. Erbovním motivem, který dal název jednomu z oddílů i celé knize, je koutnice, koutní plachta, která kdysi oddělovala šestinedělky od okolního světa. Nové básně se tak zcela přirozeně dotýkají (nejen) ženské existence, nejsou však akcentovány vysloveně angažovaně. Perspektiva je všelidská; takto jdeme na svět, toto je náš úděl a naše podstata a nic na tom nezmění vytěsňování či naopak banalizace. Křehký motiv skrytosti a oddělenosti prostupuje celé její dílo. Co vše je zasuto „za“ či „pod“ pomyslnou plachtou? Dá se najít kotva skrze tíhu? I všechno to odmítnuté, ponížené, nepřitažlivé, malé, pokřivené, zastrčené do kouta může být sečteno a oslaveno v poezii ticha a cudnosti. V poezii naděje a ryzího prožívání.
Carl Morck si chtěl užívat důchod. Pomůže oddělení Q úspěšně vyřešit zlověstný případ? br br Carl odešel do důchodu, aby se mohl věnovat psaní. Opustil policii i své milované oddělení Q a hledá znovu sám sebe. Jenže pak ho kontaktuje žena, která má u sebe znepokojivou nahrávku, a než se Carl naděje, zase se vrhne do vyšetřování. Vyhledá Rose a Asada, kteří se po jeho odchodu snaží držet oddělení Q při životě a těžce se smiřují s příchodem jeho nástupkyně, která navíc skrývá temné tajemství. br br Trojice se jako za starých časů nového případu ujme. Na zvukové nahrávce slyší hlas ženy, kterou se před čtyřmi lety pokusil zavraždit její manžel. Muž si následně vzal život a policie případ označila za vyřešený. Na nahrávce se však objevuje třetí neznámá osoba a všechno nasvědčuje tomu, že policie udělala chybu. br br Po deseti případech Jussi Adler-Olsen symbolicky předává otěže svým kolegyním Stine Boltherové a Line Holmové, které od něj oblíbenou severskou krimi sérii přebírají a úspěšně na ni navazují.