Kdo je Medvěd64?
To je otázka, kterou si začnou klást medvědi v jednom medvědím království, které bylo krásné a rozvinuté do okamžiku, než král začal vydávat nesmyslná nařízení. A když najednou zmizel Medvěd64…
„Máme na krku prázdniny, tak by si děti rády zopakovaly výlet na Brumlinuši,“ řekl táta Brumla.
Prodavač letenek posmutněl. Pak pokrčil rameny.
„Z Brumlinuše letos nic nebude,“ vypravil ze sebe, „nechcete radši do Pyšel?“
„Co bychom dělali v Pyšelích?“ vyděsil se Brumla. „Brumlinuše je náš cíl.“
„Víte, já o tom nesmím mluvit, ale že jste to vy, tak vám to prozradím. Zakázali létat na Brumlinuši!“
„Zakázali?“ nechtělo se Brumlovi věřit tomu, co právě slyšel.
„Zakázali! Včera!“ špitl prodavač.
„A kdo to zakázal? To přece nejde! V našem království se nikdy nic nezakazovalo!“ otřásl se Brumla.
„Nekřičte, prosím, ještě nás někdo uslyší,“ krotil jej prodavač.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.