Stýská se vám po autoritářském režimu? Vzpomínáte na totalitu snostalgií? Jak se nám tehdy za socialismu žilo, co se vyžadovalo, co se smělo a co už ne? Byla to opravdu tak špatná doba? Věřte, že ano, byla, a nedejbůh, aby se někdy vrátila. Připomeňme si ji vážně i nevážně se spisovatelem Lukášem Havlasem, který v ní vyrůstal a dospíva, a dokáže o socialistických časech s nadhledem a humorem vyprávět.
CHTĚLA JSEM SI ZÍSKAT PRINCOVO SRDCE… A SKONČILA JSEM S KRÁLEM. V touze usednout na světlozemský trůn jsem oživila dávného okřídleného vládce - a považovala jsem ho za přítele, dokud mě neobelhal a neuvěznil. Lorcan sice tvrdí, že mě drží v zajetí v zájmu mého vlastního bezpečí, ale zároveň mě evidentně považuje za svůj majetek. Vypadá to, že z toho pět set let dlouhého spánku pěkně blouzní. Možná jsme sice spojeni tím zatraceným myšlenkovým poutem, ale i tak jsme každý pánem svého vlastního osudu - a já hodlám ten svůj vést daleko od Nebeského království a proroctví, jimiž to místo oplývá… a hlavně daleko on něj. Rychle ale zjistím, že se před tímto panovačným mužem nedá tak snadno utéct. A upřímně, ani už si nejsem jistá, jestli utíkat chci.