Kniha Jména Pavla Florenského se stala od dob svého vydání významným fenoménem. Nejen do ruského filosoficko-teologického prostředí tento traktát přinesl mnoho nových impulzů: poukázal na fakt, že se kořeny různých směrů evropského filologického bádání (v tomto případě onomatologie) od konce 19. století překvapivě uchytily paralelně také v soudobém Rusku, že východoevropští badatelé do těchto diskusí vnášeli poměrně zajímavé akcenty, a že později – zhruba od 60. let 20. století – na těchto základech stavěla slavná ruská (resp. tartuská) sémiotická škola, která následně poměrně významně inspirovala západní filologii. ***** Florenského myšlenky nepřestávají dodnes inspirovat, a to jak v oblasti filosofické či teologické, tak také filologické či sémiotické.
Vlasy ženy klečící u náhrobku vlají ve větru, oči upírá na zem, ústa má pootevřená v tiché modlitbě. Ale vosk, který jí kape ze studených modrých rtů, ukazuje, že už je příliš pozdě na to ji zachránit... br br Ve svůj první den po návratu k dentonské policii po těžkém traumatu pátrá detektiv Josie Quinnová po pohřešované ženě Krystal Duncanové, matce jednoho z pěti dětí, které zahynuly před dvěma lety při tragické nehodě školního autobusu. Jen o několik hodin později Josie najde Krystalino tělo vedle hrobu její dcery. br Krystal a další rodiče zemřelých dětí se scházeli v podpůrné skupině. Jakmile se Josie a její tým začnou jednotlivými truchlícími zabývat, zjistí, že každý z nich skrývá nějaké tajemství – ale čí tajemství stojí za vraždu? br Když je poblíž místa autobusové nehody nalezeno tělo další mladé matky, případ nabere děsivý spád. Členové podpůrné skupiny mizí jeden po druhém a Josie musí využít každou vteřinu, aby zachránila životy rodičů, kteří již vytrpěli dost…