Jako po drátku

Když se na to podívám s odstupem, neměla jsem si tu pátou mimosu dávat. Nebo šestou, sedmou, osmou… Ta ostuda, která po mém veřejném zhroucení následovala, ale nebyla nic v porovnání s tím, když mě po patnácti letech manželství opustil manžel kvůli mnohem mladší holce – a zmínila jsem se o tom, že je těhotná? Kvůli dětem i své hrdosti jsem se sbalila a odjela do domu svého dětství, do malého městečka, kde jsem vyrůstala. Farma Cloverleigh bude ideálním místem pro nový začátek. Zamilování se do Henryho deSantise nebylo součástí plánu. Jasně, hezky se na něj dívá a skvěle si rozumíme v ložnici (i na chodbě, ve vaně a na jeho stole), ale také je čerstvě rozvedený a jdeme na to tak rychle, že si nejsem jistá, jestli vůbec budeme mít čas nechat zhojit staré rány. Díky Henrymu se ale cítím krásná, přitažlivá, chtěná a silná. Tak jsem si nepřipadala už roky. Rozumíme si, a když jsem v jeho náručí, mám pocit, že někomu můžu konečně zase věřit. Zase milovat. Být beze strachu milována. Ale někde hluboko uvnitř jsem vyděšená. Není to moc brzy? Nebo jsem blázen, když si nechám proklouznout mezi prsty druhou šanci na šťastný konec ve stylu „žili spolu šťastně až do smrti“?